Publicista, někdejší místopředseda České národní rady a dlouholetý šéfredaktor Listů spojoval zkušenost disentu s důrazem na fungující stát.
Zemřel Václav Žák, chartista a obhájce demokratických institucí
Publicista, někdejší místopředseda České národní rady a dlouholetý šéfredaktor Listů spojoval zkušenost disentu s důrazem na fungující stát.
Úmrtí publicisty a někdejšího politika
Václav Žák zemřel 14. září 2025 v českobrodské nemocnici ve věku 80 let. Byl signatářem Charty 77, publicistou, odborníkem na informatiku a po listopadu 1989 také výrazným účastníkem politického života. Zprávu o jeho úmrtí oznámil přítel a spolupracovník Vojtěch Sedláček. Žákův život spojoval několik prostředí, která se v českých dějinách druhé poloviny dvacátého století často vyprávějí odděleně: technickou práci, disent, budování demokratických institucí a dlouhodobou politickou publicistiku.
Narodil se 28. července 1945 v Táboře. Vystudoval Fakultu technické a jaderné fyziky Českého vysokého učení technického a po studijním pobytu v Anglii pracoval jako programátor ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Technické vzdělání pro něj nebylo uzavřenou profesní specializací. Později se podílel na rozvoji vysokoškolské počítačové sítě a zabýval se tím, jak mohou pravidla, informace a dobře postavené instituce zlepšovat fungování veřejného života.
Podpis Charty a nezávislá inteligence
Žák podepsal Chartu 77 a zapojoval se do dalších nezávislých aktivit. Jeho podpis znamenal veřejné přihlášení k požadavku, aby stát dodržoval lidská a občanská práva, která sám uznal. Stejně jako další signatáři se pohyboval v prostředí, kde nezávislé sdružování a šíření textů podléhalo policejnímu dohledu. Disent přitom netvořili pouze profesionální spisovatelé nebo bývalí politici. Významnou část představovali technici, vědci a odborníci, kteří do veřejné debaty přinášeli zkušenost ze svých oborů.
V létě 1989 se Žák podílel na vzniku Kruhu nezávislé inteligence. Iniciativa vznikala v době, kdy se prostor občanské opozice rozšiřoval a stále více lidí bylo ochotno vystoupit veřejně. Kruh spojoval odbornou odpovědnost s potřebou společenské změny. Pro Žákovu pozdější práci je příznačné, že nesoustředil pozornost jen na symbolický pád režimu. Zajímal se o pravidla, podle nichž má fungovat stát poté, co monopol jedné strany skončí.
Česká národní rada a budování státu
Po listopadu 1989 patřil Žák k představitelům Občanského fóra. V červnu 1990 byl zvolen poslancem České národní rady a do ledna 1991 působil jako její místopředseda. Už v tomto období prosazoval přijetí zákona o státní službě. Považoval jej za důležitou podmínku profesionální a politicky nestranné správy. Tento důraz ukazuje, že demokracii nechápal jen jako svobodné volby. Potřebovala podle něj také instituce schopné jednat předvídatelně, odborně a podle jasných pravidel.
Působil rovněž jako ředitel odboru informatizace na ministerstvu školství. Jako odborník na počítače stál u počátků vysokoškolské počítačové sítě v České republice. Později byl v letech 2003 až 2009 členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a poslední tři roky jí předsedal. Jeho profesní dráha tak propojovala informační infrastrukturu, mediální prostředí a institucionální dohled. Ve všech těchto oblastech se vracela otázka, jak nastavit pravidla, aby veřejný systém nesloužil pouze momentální politické moci.
Listy, komentáře a odkaz veřejné služby
Po odchodu z vrcholné politiky pracoval Žák jako redaktor, publicista a vysokoškolský pedagog. Od roku 2002 do roku 2021 byl šéfredaktorem časopisu Listy. Dlouhé období v čele revue ukazuje jeho vytrvalý zájem o domácí politiku, evropské souvislosti a kvalitu demokratické debaty. Spolupracoval také s Českým rozhlasem, kde se uplatnil jako komentátor a glosátor. Dokázal spojovat pozornost k drobným praktickým detailům s širší otázkou odpovědnosti institucí.
Václav Žák nezanechal jednoduchý politický slogan. Jeho odkaz spočívá spíše v důrazu na funkční pravidla a na potřebu dlouhodobě pečovat o demokratický stát. Zkušenost Charty ho spojovala s obranou svobody a občanské odpovědnosti, technická a politická práce pak s vědomím, že dobrý úmysl nestačí bez promyšlené správy. Smuteční připomínka proto patří nejen do dějin disentu. Je také připomínkou člověka, který po změně režimu hledal praktické způsoby, jak převést hodnoty svobody do každodenního fungování veřejných institucí.