Charta po roce 1989: úspěchy, rozpory a slepá místa

Lidé, kteří ještě nedávno čelili výslechům a zákazům, vstupovali do vlády, parlamentu, diplomacie, médií i nově vznikajících občanských institucí. Přechod od opozice k demokratické politice však neznamenal, že se z Charty stala jednotná mocenská skupina. Naopak rychle se ukázalo, že společná zkušenost odporu proti normalizaci nezaručuje shodu na tom, jak má vypadat nový stát.

Z disentu do veřejných funkcí

Přinášeli zkušenost s nezávislou komunikací, zahraniční kontakty a důraz na lidská práva. Zároveň se však učili fungovat v prostředí, které vyžadovalo politické strany, správu velkých institucí, kompromisy, rozpočty a demokratický mandát. Dovednosti potřebné k opoziční práci se s vládnutím překrývaly jen částečně.

Před rokem 1989 bylo možné spolupracovat na omezeném programu obrany práv. Po pádu režimu bylo nutné rozhodovat o privatizaci, sociální politice, zahraniční orientaci, federaci nebo podobě justice. Zde se staré ideové rozdíly znovu otevřely. Bývalí chartisté vstupovali do různých politických táborů a někteří veřejnou politiku opustili úplně.

Lidská práva a nové občanské instituce

Ne všechny instituce vznikly přímo z Charty, ale řada lidí využila kontakty a hodnotový jazyk, který si osvojila v disentu. Důležitou roli hrálo také otevírání archivů a podpora pronásledovaných v jiných zemích.

Odkaz Charty nelze hodnotit jen oslavně. Debaty o lustračním zákoně, vyrovnání s komunistickou minulostí, sociálních důsledcích ekonomické transformace nebo rozpadu Československa ukázaly výrazné názorové rozdíly. Někteří bývalí disidenti se cítili novým vývojem zklamáni, jiní jej aktivně podporovali. Kritický pohled není zpochybněním jejich předchozí odvahy; je podmínkou historicky poctivého hodnocení.

Odkaz bez jediného dědice

Její signatáři se po roce 1989 rozešli do různých směrů právě proto, že iniciativa nikdy nebyla politickou stranou. Trvalejší odkaz lze hledat spíše v metodě: ověřovat fakta, veřejně pojmenovávat porušování práv, nést osobní odpovědnost a připouštět pluralitu názorů. Takový odkaz je méně pohodlný než jednotný příběh vítězů, ale více odpovídá skutečné povaze Charty.

Tři roviny historického hodnocení

Tyto roviny nelze automaticky spojovat. Člověk může uznávat odvahu disidenta a současně kritizovat jeho pozdější politické rozhodnutí. Stejně tak nelze pozdější chybu zpětně použít k popření předchozí perzekuce. Takové rozlišení umožňuje psát o Chartě bez kultu i bez cynismu a zachovat ji jako živé historické téma, nikoli jako nedotknutelnou značku.

Literatura a prameny

SKILLING, H. Gordon: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. London: George Allen & Unwin, 1981.

OTÁHAL, Milan: Opozice, moc, společnost 1969–1989. Praha: Maxdorf, 1994.

FALK, Barbara J.: The Dilemmas of Dissidence in East-Central Europe: Citizen Intellectuals and Philosopher Kings. Budapest/New York: Central European University Press, 2003.

SUK, Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. Praha: Prostor, 2003.

KRAPFL, James: Revolution with a Human Face: Politics, Culture, and Community in Czechoslovakia, 1989–1992. Ithaca: Cornell University Press, 2013.

GARTON ASH, Timothy: We the People: The Revolution of ’89 Witnessed in Warsaw, Budapest, Berlin and Prague. Cambridge: Granta, 1990.

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka; PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Praha: ÚSD AV ČR, 2007. P13, Charta 77 v letech 1990 až 1992, Jiří Vančura. https://csds.cz/cs/g6/4254-DS.html