Dominik Tatarka: spisovatel proti démonu souhlasu

Od Drienového přes Paříž ke slovenské literatuře

Dominik Tatarka se narodil 14. března 1913 v Drienovém na severozápadním Slovensku. Studoval slovenštinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze a část vzdělání získal na pařížské Sorbonně. Po návratu působil jako středoškolský profesor v Žilině a Martině. Už tato cesta mu poskytla dvojí zkušenost: pevné zakotvení ve slovenském jazyce a kultuře a současně otevřenost evropskému intelektuálnímu prostředí. V jeho pozdějším díle se proto osobní vyprávění, obraznost a úvaha o odpovědnosti prolínají způsobem, který nelze uzavřít ani do čisté beletrie, ani do politické publicistiky.

Za druhé světové války se zapojil do Slovenského národního povstání, pracoval v revolučním národním výboru a po ústupu do hor působil mezi partyzány. Po osvobození vstoupil do veřejného literárního života jako redaktor, pracovník vydavatelství Tatran, filmový scenárista a člen spisovatelských institucí. Patřil k autorům, kteří po válce spojili naději na sociální proměnu s komunistickým hnutím. Právě proto má jeho pozdější rozchod s režimem zvláštní váhu. Nebyl vnějším pozorovatelem systému, ale člověkem, který musel kriticky přezkoumat také vlastní účast na jazyku a institucích poválečné moci.

Démon souhlasu a poznání kolektivní poslušnosti

Tatarkova próza Démon souhlasu patří k nejpřesnějším literárním analýzám mechanismu, v němž jednotlivec veřejně přijímá rozhodnutí, o jehož lživosti nebo ničivosti v soukromí ví. Text vznikal po zkušenosti stalinismu a odhalení kultu osobnosti. Neomezuje se však na odsouzení jednoho vůdce. Sleduje, jak se odpovědnost rozptýlí mezi schůze, usnesení, redakce a poslušná gesta, až každý může tvrdit, že pouze dělal to, co dělali ostatní. Tatarka tím pojmenoval problém, který se po roce 1968 vrátil v nové podobě: normalizace nepotřebovala skutečné přesvědčení všech, stačilo jí veřejné přitakání a ochota žít dvojím jazykem.

Jeho vlastní životopis zároveň brání tomu, aby byl tento text čten jako pohodlné obvinění druhých. Tatarka si uvědomoval, že souhlas může vyrůstat z víry, strachu, touhy patřit ke kolektivu i z potřeby uchovat si práci. Kritika proto směřovala také dovnitř, k osobnímu podílu na prostředí, které člověka postupně zbavuje schopnosti říci ne. Tato sebereflexe se stala důležitým předpokladem jeho disidentské autority. Nezakládala se na tvrzení, že vždy stál na správné straně, ale na ochotě veřejně přiznat omyl, změnit postoj a nést důsledky ve chvíli, kdy další přizpůsobení považoval za neslučitelné s vlastní důstojností.

Rok 1968 a dvacet let mimo veřejný provoz

Proti okupaci Československa v srpnu 1968 vystoupil Tatarka jednoznačně. S nastupující normalizací odmítl své stanovisko odvolat a režim jej vyřadil z veřejného života. Nesměl publikovat, jeho jméno mizelo z oficiální kultury a od roku 1970 pracoval také jako pomocný dělník v lesním závodě. Později žil v invalidním důchodu. Pro známého spisovatele znamenal zákaz víc než ztrátu příjmu. Stát se pokoušel přerušit vztah mezi autorem a čtenářem, jako by knihy a předchozí veřejné působení mohly přestat existovat administrativním rozhodnutím. Tatarkova izolace trvala prakticky až do smrti v květnu 1989.

Psaní však neopustil. Texty vznikaly mimo nakladatelské plány, šířily se v samizdatu, vycházely v zahraničí nebo byly uchovávány v nahrávkách a rukopisech. Tatarkův pozdní styl je výrazně osobní, fragmentární a založený na živém hlasu. Tato podoba nebyla pouhou estetickou volbou. Odpovídala prostředí, v němž oficiální instituce nemohla zaručit kontinuitu díla a kde ji přebírali přátelé, opisovači, exiloví vydavatelé a posluchači. Literatura se stala vztahem udržovaným navzdory zákazu. Jeho trvání dokazovalo, že veřejný prostor není totožný s tím, co dovolí státní vydavatelství.

První slovenský hlas mezi signatáři

Dominik Tatarka patřil k prvním zveřejněným signatářům Prohlášení Charty 77. Jeho podpis byl důležitý nejen osobní autoritou, ale také československým rozměrem iniciativy. Na Slovensku se v lednu 1977 nepodařilo vytvořit tak rozsáhlou podpisovou a distribuční síť jako v Praze a Brně. Do konce roku 1989 pocházely ze Slovenska jen desítky signatářů. Tatarka však dokazoval, že požadavek dodržování občanských a lidských práv nelze označit za výhradně českou záležitost. Spolu s Miroslavem Kusým, Jánem Mlynárikem, Hanou Ponickou a dalšími vytvářel viditelný slovenský okruh, byť názorově i organizačně různorodý.

Je třeba současně nepřikrášlovat skutečnost. Charta na Slovensku nepropojila všechny proudy odporu a zejména rozsáhlá tajná církev si chránila vlastní struktury. Dokumentace ČSDS zachycuje také zpožděné předávání textu, spory o způsob získávání podpisů a obavy, že pražské prostředí nedostatečně rozumí slovenským podmínkám. Tatarkův význam proto nespočívá v tom, že by zastupoval celé Slovensko. Byl jedním konkrétním a mimořádně známým člověkem, který svůj souhlas vyslovil vlastním jménem. Právě tím pomáhá číst československou povahu Charty jako obtížně budovaný vztah, nikoli jako automatickou jednotu dvou národních prostředí.

Sledování, osamění a společenství přátel

Po podpisu se Tatarka ocitl pod zesíleným dohledem Státní bezpečnosti. ÚPN uchovává a odborně zpracovává materiály k operativnímu svazku vedenému na jeho osobu. Policejní dokumentace je důležitým pramenem k rozsahu sledování, musí se však číst kriticky. Příslušníci popisovali návštěvy, kontakty a výroky jazykem údajného nepřátelství vůči státu, zatímco smysl literární práce a přátelských vazeb jim unikal. Archiv tak vypovídá především o prioritách bezpečnostního aparátu: samostatně jednající spisovatel, jeho rukopisy a okruh posluchačů byly považovány za politické riziko, i když neměl žádný aparát ani prostředky násilí.

Tatarkova pozdní léta bývají spojována s osaměním, nelze je však popsat jako úplnou společenskou prázdnotu. Navštěvovali ho mladší spisovatelé, výtvarníci, katoličtí aktivisté i lidé českého disentu. Přátelé pomáhali uchovat jeho mluvené i psané texty a zprostředkovávali je za hranice oficiální kultury. V této síti nebyl pouze uctívaným starším autorem. Jeho ochota vracet se k vlastnímu selhání a k odpovědnosti jednotlivce vytvářela prostor pro rozhovor napříč generacemi. Právě osobní setkání nahrazovalo instituce, které jej vymazaly ze seznamů vydávaných autorů, a umožnilo, aby jeho dílo neztratilo čtenáře ještě před pádem cenzury.

Smrt před listopadem a trvalá otázka souhlasu

Dominik Tatarka zemřel 10. května 1989 v Bratislavě, jen několik měsíců před listopadovým pádem komunistického režimu. Nedožil se návratu svých knih do svobodného nakladatelského provozu ani veřejného uznání, které následovalo. Jeho smrt na samém konci normalizace připomíná, že dějiny odporu nelze vyprávět jen jako cestu k vítěznému okamžiku. Lidé jednali bez jistoty, zda se změny dočkají. Tatarka podepsal Chartu jako čtyřiašedesátiletý zakázaný autor, který znal sílu státní odvety a nemohl očekávat rychlý návrat do literárních institucí. Hodnota jeho rozhodnutí ležela v přítomném odmítnutí lži, nikoli v budoucí odměně.

Jeho dílo dnes propojuje slovenskou literární historii s dějinami občanského odporu. Démon souhlasu stále klade nepříjemnou otázku, jak vzniká kolektivní poslušnost a kde se v ní ztrácí osobní odpovědnost. Podpis Charty na tuto otázku nebyl definitivní odpovědí, ale konkrétním jednáním člověka, který už jednou poznal vlastní účast na ideologickém systému. Tatarkův portrét proto nemá být legendou o bezchybném odpůrci. Je příběhem proměny, sebekritiky a vytrvalosti autora, jehož veřejný hlas přežil dvacetiletý zákaz díky literatuře a lidem ochotným tento hlas uchovat.