Originální videojournal: kamera proti monopolu Československé televize

Jako médium s mimořádným dosahem vytvářela oficiální obraz společnosti: určovala, které události jsou viditelné, kdo smí promluvit a jakým jazykem bude veřejnost popisovat konflikt mezi státem a opozicí. Originální videojournal, vznikající od podzimu 1987, tento monopol nenapadl vysílačem ani vlastní stanicí. Využil dostupnější videokamery, kazety VHS, soukromé byty a síť důvěry. Do konce roku 1989 vzniklo sedm pravidelných čísel, devět zvláštních vydání z revolučních událostí a dva monotematické pořady.[1] Datování projektu však není v pramenech jednotné. Některé kladou jeho počátek do podzimu 1987. Pamětnická výpověď rozlišuje tajnou dohodu o zahájení natáčení na podzim 1987 od vydání prvního dílu v lednu 1988. Jiný retrospektivní přehled datuje vznik projektu i natočení nultého čísla do roku 1988 a dobový samizdatový bulletin nulté číslo zaznamenává v prvních měsících téhož roku. Rozpor proto nejspíše vyjadřuje rozdíl mezi přípravou redakčního projektu a dokončením a distribucí první kazety, nikoli existenci dvou různých projektů.[1][9][10][11]

Tvůrci zachycovali to, co oficiální zpravodajství ignorovalo nebo deformovalo: disidentská setkání, bytové semináře, nezávislou kulturu, návraty politických vězňů, demonstrace i každodennost lidí známých do té doby hlavně ze samizdatu a zahraničního rozhlasu. Videojournal tak nebyl jen filmovým archivem. V obraze a zvuku zpřítomňoval osoby, které propaganda redukovala na nepřátelské nálepky. Když diváci viděli Václava Havla, Annu Šabatovou nebo další aktéry mluvit bez policejního a televizního komentáře, mohli si vytvořit vlastní úsudek.[1][2]

Technologie byla současně možností i slabinou projektu. Kamery se obtížně sháněly a část vybavení přicházela s pomocí zahraničních podporovatelů. Natáčení na veřejných akcích bylo nápadné a riskantní; přístroj mohl být zabaven a materiál zničen. Záběry se načerno stříhaly a opatřovaly komentářem v profesionálním studiu, poté se originální kazeta spontánně kopírovala. Vznikly stovky kopií, jejichž kvalita se s každou další generací zhoršovala.[1][5] Švédský podporovatel Urban Westling vzpomíná na praktickou pomoc s technikou, Přemysl Fialka zase na prostředí nezávislého filmu a dokumentace.[4][5]

Distribuce se lišila od samizdatové knihy. Videopřehrávač nebyl v každé domácnosti, a proto se kazety často sledovaly kolektivně. V soukromém bytě se kolem obrazovky mohly sejít desítky lidí, kteří po projekci diskutovali a kazetu předali dál.[1] Tak vznikal malý veřejný prostor bez vysílací licence. Dosah zůstával ve srovnání s Československou televizí nepatrný, ale účinek nebyl měřen pouze počtem diváků. Každá projekce zpochybňovala představu, že pohyblivý obraz může produkovat jen stát.

Projekt byl zakotven v síti disentu a exilu. Podporovali jej mimo jiné František Janouch z Nadace Charty 77, Vilém Prečan z Československého dokumentačního střediska a Ivana s Pavlem Tigridovými.[1] Zkušenost bývalých televizních pracovníků, například Jiřího Kantůrka, se spojovala s odvahou lidí bez klasické redakční infrastruktury.[8] ÚSTR zasazuje Videojournal do širšího procesu, v němž nezávislé iniciativy v závěru osmdesátých let přecházely od interní komunikace k přímému oslovování veřejnosti.[7]

Po listopadu 1989 se záběry Originálního videojournalu staly důležitým historickým pramenem a část jeho lidí vstoupila do svobodných médií. Archiv Knihovny Václava Havla i Česká televize dnes zpřístupňují původní materiály a připomínají jejich autory.[3][6] Největší význam projektu však nespočívá v technickém prvenství. Videojournal ukázal, že informační monopol se může začít rozpadat ještě před změnou zákonů: ve chvíli, kdy občané získají prostředek k vlastnímu záznamu, přijmou odpovědnost za ověřování a najdou cestu k publiku. Kamera se tak stala nástrojem občanské sebeobrany proti vynucené neviditelnosti. Dochované kazety navíc zachycují gesta, prostředí a atmosféru, které v policejním hlášení ani psaném samizdatu nenajdeme, zároveň je však nutné číst je kriticky jako každý redakčně sestavený obraz. Projekt také ukazuje, jak rychle může spotřební technologie určená pro domácí zábavu narušit politickou kontrolu.

Prameny a literatura

ČESKÁ TELEVIZE. ČT24 připomíná zlaté časy Originálního videojournalu. 12. 7. 2011. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/ct24-pripomina-zlate-casy-originalniho-videojournalu-236721

KNIHOVNA VÁCLAVA HAVLA. 7. filmový maraton: Pocta Originálnímu Videojournalu. https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/436/7-filmovy-maraton-pocta-originalnimu-videojournalu

ČESKÁ TELEVIZE. Originální videojournal – archiv pořadu. https://www.ceskatelevize.cz/porady/10363060615-originalni-videojournal/

PAMĚŤ NÁRODA. Přemysl Fialka (1951) – pamětnické svědectví. https://www.pametnaroda.cz/cs/fialka-premysl-20220407-0

PAMĚŤ NÁRODA. Urban Westling (1956) – pamětnické svědectví. https://www.pametnaroda.cz/en/westling-urban-20230201-0

KNIHOVNA VÁCLAVA HAVLA. Originální videojournal – archivní záznam. https://archive.vaclavhavel.cz/Archive/Detail/54042

ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ. Cesta k listopadu 1989. https://www.ustrcr.cz/uvod/cesta-k-listopadu-1989/

ČESKÝ ROZHLAS PLUS. Jiřího Kantůrka v roce 1970 vyhodili z televize. Vrátil se jako ředitel. https://plus.rozhlas.cz/jiriho-kanturka-v-roce-1970-vyhodili-z-televize-vratil-se-jako-reditel-8112878

PERKNEROVÁ, Kateřina. Ruml: Duší Originálního videojournalu byla Olga Havlová. Deník.cz, 27. 8. 2009. https://www.denik.cz/samet/ruml-dusi-originalni-videojournal-byla-olga-havlov.html

ČESKÁ TELEVIZE. Samizdatová videa doplnila výstavu Nechci v kleci! 21. 8. 2008. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/samizdatova-videa-doplnila-vystavu-nechci-v-kleci-159766

INFORMACE O CHARTĚ 77. Č. 4/1988. Zpráva o prvním nultém čísle Originálního videojournalu. https://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_04_1988.pdf