Pasy, výjezdní doložky a zbavování občanství

V normalizačním Československu však cesta na Západ závisela na souhlasu státu, který mohl být kdykoli odepřen. Pas, výjezdní doložka, devizový příslib a další administrativní nástroje vytvářely systém, v němž cestování nebylo běžným občanským právem, ale privilegiem. U lidí spojených s Chartou 77 se kontrola hranic navíc stala prostředkem politického tlaku.

Povolení odjet i možnost návratu

Zákaz cesty komplikoval odborné kontakty, rodinné návštěvy, studium i kulturní život. Možnost získat povolení se stávala odměnou za bezproblémové chování. Naopak člověk označený za politicky nespolehlivého mohl o cestování přijít bez transparentního odůvodnění a bez účinné obrany.

V některých případech stát odpůrce režimu k odchodu přímo tlačil. Operace Asanace využívala výslechy, vyhrožování a fyzický nátlak s cílem přimět vybrané lidi k emigraci. Paradox byl zřejmý: režim mohl člověku léta bránit vycestovat, a poté na něj tlačit, aby zemi opustil natrvalo. Smyslem nebyla konzistentní migrační politika, ale odstranění nepohodlných osob z domácího veřejného prostoru.

Občanství, majetek a rozdělené rodiny

Ztráta nebo odnětí občanství měla silný symbolický i praktický dopad: stát tím dával najevo, že politický nesouhlas může být interpretován téměř jako vystoupení z národního společenství. Pro rodiny rozdělené hranicí to znamenalo roky nejistoty a komplikovaných návštěv.

Cestovní omezení nikdy nepostihovala jen jednotlivce. Znamenala zmeškané svatby a pohřby, nemožnost navštívit nemocné příbuzné nebo dlouhodobé odloučení rodičů a dětí. Pokud někdo emigroval, příbuzní doma se mohli stát předmětem zvýšeného zájmu úřadů. Lidskoprávní otázka svobody pohybu se tak velmi konkrétně měnila v otázku rodinného života.

Dvě stránky svobody pohybu

Člověk má mít možnost svou zemi opustit a vrátit se do ní, ale také nemá být k emigraci nucen jen proto, že se stal nepohodlným. Normalizační režim porušoval obě zásady podle momentální potřeby. Kontrola hranic proto nebyla okrajovou administrativou. Byla součástí systému, který si nárokoval právo rozhodovat, kde smí občan žít a s kým se smí setkávat.

Moc formulářů a razítek

Rozhodnutí o pasu nemuselo mít dramatickou podobu výslechu, přesto mohlo zmařit stipendium, návštěvu rodičů nebo profesní spolupráci. Právní předpisy je proto nutné spojovat s osobními příběhy a s proměnami pravidel v čase. Zvláštní pozornost si zaslouží lidé, kteří byli k emigraci dotlačeni a poté v exilu vytvářeli vydavatelské, finanční a informační zázemí pro domácí opozici. Hranice tak současně rozdělovala rodiny a vytvářela nový prostor mezinárodní solidarity.

Literatura a prameny

SKILLING, H. Gordon: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. London: George Allen & Unwin, 1981.

OTÁHAL, Milan: Opozice, moc, společnost 1969–1989. Praha: Maxdorf, 1994.

FALK, Barbara J.: The Dilemmas of Dissidence in East-Central Europe: Citizen Intellectuals and Philosopher Kings. Budapest/New York: Central European University Press, 2003.

KOUTEK, Ondřej: Akce ASANACE. Securitas Imperii, 2006, č. 13.

GRUNTORÁD, Jiří: Státní bezpečnost proti Chartě 77: Akce IZOLACE. Securitas Imperii, 1999, č. 5, s. 173–190.

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka; PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Praha: ÚSD AV ČR, 2007. D97, 26. 3. 1979, dokument č. 24, svoboda cestování do ciziny. https://csds.cz/cs/g6/3651-DS.html