Srpen 1968 očima dokumentů Charty

Pro některé znamenala konec naděje na demokratizaci socialismu, pro jiné potvrzení, že problém československého režimu sahá hlouběji než k sovětskému zásahu. Charta proto nevytvořila jediný závazný výklad Pražského jara. V jejím prostředí se setkávaly různé paměti a různé politické závěry.

Od okupace k normalizačním čistkám

Lidé, kteří v roce 1968 působili v politice, médiích, vědě nebo kultuře, mohli během několika let ztratit profesi i veřejné postavení. Tato zkušenost přivedla část bývalých reformních komunistů do opozice a později k Chartě. Jejich motivace však nebyla totožná s motivací mladších lidí, kteří žádnou stranickou kariéru neměli.

Jedním ze sporů bylo, zda lze za hlavní příčinu nesvobody považovat sovětskou intervenci a následnou normalizaci, nebo zda je nutné kriticky hodnotit i předchozí komunistický systém včetně represí padesátých let. Pro bývalé členy KSČ šlo často o osobní sebereflexi. Pro jejich kritiky bylo důležité, aby rok 1968 nezastínil starší oběti režimu.

Státem předepsaný výklad invaze

Nezávislé texty a samizdat uchovávaly jiné vzpomínky, dokumenty a interpretace. Spor o rok 1968 tak nebyl pouze historiografický. Šlo o právo společnosti pojmenovat vlastní minulost bez státem předepsaného jazyka.

Každé kulaté výročí invaze připomínalo rozpor mezi oficiální verzí a osobní pamětí milionů lidí. V roce 1988 a zejména v roce 1989 se výroční demonstrace staly součástí sílící veřejné mobilizace. Paměť srpna tak po dvaceti letech znovu vstoupila do ulic a spojila historický spor s aktuálním požadavkem politické změny.

Paměť bez jediného povoleného výkladu

Lidé se mohli shodnout na odmítnutí okupace a normalizační lži, ale lišit se v hodnocení socialismu, KSČ i samotného reformního projektu. Právě otevřenost těchto sporů je podstatná. Historie se stává veřejnou tehdy, když není chráněna před otázkami a když žádná politická skupina nemá monopol na jediný povolený výklad.

Soukromá paměť ve veřejném prostoru

V rodinách se uchovávaly fotografie, osobní vzpomínky a vyprávění o prvních dnech okupace, zatímco oficiální instituce používaly normalizační interpretaci. Samizdat a exilová literatura umožňovaly tyto dvě roviny znovu spojovat. Když se v závěru osmdesátých let lidé začali scházet při výročích veřejně, nešlo proto jen o historickou pietu. Nárokovali si právo pojmenovat minulost vlastními slovy. Kontrola historie se ukázala jako jedna z forem kontroly přítomnosti.

Literatura a prameny

SKILLING, H. Gordon: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. London: George Allen & Unwin, 1981.

OTÁHAL, Milan: Opozice, moc, společnost 1969–1989. Praha: Maxdorf, 1994.

FALK, Barbara J.: The Dilemmas of Dissidence in East-Central Europe: Citizen Intellectuals and Philosopher Kings. Budapest/New York: Central European University Press, 2003.

WILLIAMS, Kieran: The Prague Spring and its Aftermath: Czechoslovak Politics, 1968–1970. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.

NAVRÁTIL, Jaromír et al. (eds.): The Prague Spring 1968: A National Security Archive Documents Reader. Budapest/New York: CEU Press, 1998.

PITHART, Petr: Osmašedesátý. Samizdat 1980; pozdější knižní vydání.

Edice Charta 77: dokumenty k desátému a dalším výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy. https://www.csds.cz/

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka; PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Praha: ÚSD AV ČR, 2007. D481, 14. 7. 1988, dokument č. 40/88, prohlášení k výročí invaze z roku 1968. https://csds.cz/cs/g6/4038-DS.html