Václav Malý: kněz, mluvčí a moderátor listopadu

Kněžské povolání pod státním dohledem

Václav Malý se narodil 21. září 1950 v Praze. Po gymnáziu studoval v letech 1969 až 1976 na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, jediné škole, na níž tehdy mohl být v českých zemích oficiálně připravován katolický kněz. Na kněze byl vysvěcen 26. června 1976 a působil jako kaplan ve Vlašimi a v Plzni. Už samotná duchovní služba byla podřízena státní kontrole. Kněz mohl veřejně působit jen se souhlasem úřadu, který bylo možné kdykoli odejmout. Tato závislost měnila správní rozhodnutí v prostředek, jímž stát zasahoval do života farnosti i svědomí duchovního.

Malý vstupoval do služby v době, kdy normalizační politika omezovala náboženské vzdělávání, práci s mládeží a veřejnou činnost církví. Nechtěl přijmout představu, že kněz smí mluvit o důstojnosti člověka pouze uvnitř předem vymezeného obřadu. Víra pro něj znamenala závazek vůči konkrétním lidem a jejich právům. Tento postoj jej přivedl k prostředí nezávislých křesťanů, filosofů a občanských aktivistů. Nešlo o odchod od kněžství k politice. Šlo o přesvědčení, že pastorační odpovědnost nekončí tam, kde úřad označí bezpráví za státní záležitost a požaduje od církevního člověka mlčení.

Podpis Charty a práce ve VONS

V únoru 1977 podepsal Václav Malý Prohlášení Charty 77. Patřil k mladým kněžím, kteří veřejně spojili obranu lidských práv s křesťanskou odpovědností, přestože tím přímo ohrozili možnost oficiální služby. Charta nebyla náboženskou iniciativou a nespojovala své signatáře jedním světonázorem. Právě tato otevřenost pro něj měla význam. Umožňovala, aby věřící spolupracovali s lidmi jiných přesvědčení na přesně vymezeném požadavku: stát má respektovat práva, k nimž se sám zavázal, a nesmí občana trestat za pokojné vyjádření názoru nebo víry.

Roku 1978 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. VONS shromažďoval ověřené údaje o zatčených, obviněných, průběhu soudů a podmínkách věznění a předával je veřejnosti i zahraničním institucím. Pro Malého tato práce měla také pastorační rozměr: za právním případem viděl člověka, jeho rodinu a strach, který vyvolává nejistota bez informací. Dokumentace však vyžadovala kázeň a přesnost. Neověřená zpráva mohla ohrozit obviněného a poškodit důvěryhodnost celé obrany. Spojení osobní solidarity s věcným popisem se stalo jedním z důležitých principů jeho dalšího veřejného působení.

Bez státního souhlasu a ve vyšetřovací vazbě

V lednu 1979 mu stát odebral souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Oficiálně už nesměl sloužit jako kněz a nastoupil do civilního zaměstnání jako zeměměřičský figurant. V květnu téhož roku byl zatčen, obviněn z podvracení republiky a do prosince držen ve vazbě. Zatčení zapadalo do širšího zásahu proti VONS, který měl přerušit systematické zveřejňování údajů o politických procesech. Malý nakonec nebyl v hlavním procesu odsouzen, měsíce izolace však samy představovaly závažný zásah do života. Vyšetřovací vazba fungovala jako trest ještě před rozhodnutím soudu a jako nástroj k rozbití vztahů mezi spolupracovníky.

Po propuštění pracoval v letech 1980 až 1986 jako topič v pražských hotelech. Rozdíl mezi kněžským vzděláním a přidělenou manuální prací byl záměrným sociálním sdělením, ale zároveň mu poskytl určitý prostor pro další neoficiální službu. Tajně sloužil mše, navštěvoval věřící, účastnil se bytových setkání a udržoval kontakty napříč disidentským prostředím. Kněžství bez státního povolení nebylo soukromým koníčkem. Každá bohoslužba či setkání mohly přivést pozornost policie také k hostitelům. Malý proto musel spojovat otevřenost vůči lidem s odpovědností za jejich bezpečí a nepřenášet vlastní ochotu riskovat automaticky na druhé.

Mluvčí v době oslabených opozičních sítí

Dne 13. ledna 1981 převzal Václav Malý spolu s Bedřichem Placákem a Jaroslavem Šabatou roli mluvčího Charty 77. Funkci zastával do 7. ledna 1982. Šlo o zvlášť obtížné období. Mnozí známí signatáři a členové VONS byli ve vězení, jiní po dlouhém tlaku odešli do zahraničí a ochota přijmout viditelnou odpovědnost slábla. Mluvčí museli ověřovat podněty, připravovat dokumenty a zajišťovat, aby veřejná sdělení skutečně vyjadřovala smysl iniciativy. Malý později připomínal, že nešlo o soutěž v odvaze. Lidé měli za sebou různé tresty a rozhodnutí převzít funkci vždy dopadalo i na jejich blízké.

V této době Charta reagovala na domácí případy i na vývoj v Polsku, kde nezávislé odbory Solidarita otevřely otázku občanské sebeorganizace v dosud nevídaném rozsahu. Mluvčí čelili státní propagandě, která polské události představovala jako chaos a vnější ohrožení. Malého zkušenost ukazovala jiný význam solidarity: člověk se zastane druhého nikoli proto, že s ním ve všem souhlasí, ale proto, že jeho právo nelze chránit až podle politické příslušnosti. Když funkci předával, neodcházel z občanské práce. Pokračoval v kontaktech, duchovní službě i podpoře pronásledovaných v podmínkách trvalého policejního dohledu.

Hlas Občanského fóra v listopadu 1989

Po policejním zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 se Malý zapojil do vzniku Občanského fóra. Stal se jedním z jeho veřejných mluvčích a moderoval velká shromáždění. Na manifestaci na Letenské pláni 25. listopadu vedl zaplněný prostor také ke společné modlitbě Otčenáš. Tento okamžik nebyl přihlášením nového hnutí k jedné církvi. V situaci napětí vytvořil srozumitelnou chvíli soustředění, do níž mohli lidé vstoupit nábožensky, kulturně nebo prostě jako účastníci pokojného shromáždění. Jeho klidný hlas pomáhal držet nenásilnou podobu protestu.

Moderátor náměstí neměl dav ovládat, ale umožnit mu slyšet informace a porozumět tomu, co se právě rozhoduje. Malý přenášel do této role zkušenost mluvčího: rozlišovat ověřenou zprávu od pověsti, předávat slovo lidem různých názorů a nést odpovědnost za formulaci, která může ovlivnit statisíce posluchačů. Jeho viditelnost v listopadu někdy zakrývá předchozích dvanáct let méně nápadné práce. Bez vazeb vybudovaných při tajných bohoslužbách, v Chartě a ve VONS by však nebylo možné tak rychle vytvořit důvěru potřebnou pro jednání s veřejností ani pro pokojný přechod od protestu k politické změně.

Návrat k veřejné službě církve

Od roku 1990 mohl Václav Malý znovu veřejně působit jako kněz. Spravoval farnost svatého Gabriela a později byl farářem u svatého Antonína v pražských Holešovicích. Dne 3. prosince 1996 byl jmenován titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským, biskupské svěcení přijal 11. ledna 1997. V nové situaci už církev nepotřebovala tajné místnosti pro základní pastorační práci, ale čelila jiné otázce: jak využít nabytou svobodu bez nároku na politické privilegium. Malý zdůrazňoval službu, dialog a zájem o lidi, jejichž práva zůstávají na okraji veřejné pozornosti.

Dlouhodobě se věnoval lidským právům, menšinám, migrantům, krajanům a návštěvám zemí, kde jsou občanské či náboženské svobody omezovány. Tím pokračoval v principu, který přijal už jako mladý kněz: svědomí se nemá řídit tím, zda je solidarita právě společensky výhodná. Jeho život současně ukazuje rozdíl mezi Chartou a církví. První byla časově a věcně vymezenou občanskou iniciativou, druhá trvalým náboženským společenstvím. Malý mohl sloužit oběma právě proto, že je neslučoval do jednoho mocenského projektu. Ve veřejném prostoru hájil možnost rozdílných lidí jednat společně bez popření vlastního přesvědčení.