Anna Šabatová: od Charty 77 a VONS k veřejné ochraně práv

Politická zkušenost ještě před Chartou

Anna Šabatová se narodila 23. června 1951 v Brně v rodině Anny a Jaroslava Šabatových. Od roku 1969 studovala filosofii a historii na brněnské univerzitě. Normalizační zvrat pro ni nebyl vzdálenou politickou událostí. Rodina se zapojovala do veřejného odporu proti obnovovanému autoritářství a státní orgány na tuto aktivitu odpověděly trestním stíháním. V listopadu 1971 byla Šabatová zatčena kvůli účasti na letákové kampani před volbami a kvůli šíření nezávislých textů. Studium už za těchto podmínek nemohla dokončit.

Soud ji poslal na tři roky do vězení pro podvracení republiky. Podmíněně propuštěna byla v prosinci 1973. Zkušenost nespravedlivého procesu a výkonu trestu předcházela jejímu podpisu Charty a ovlivnila pozdější důraz na procesní práva. Po návratu pracovala jako úřednice a v manuálních profesích. Seznámila se s Petrem Uhlem, s nímž založila rodinu. Jejich byt v Anglické ulici se stal jedním z důležitých míst opoziční komunikace. Politická práce, zaměstnání a péče o děti zde nebyly oddělenými světy, ale součástmi jednoho zatíženého každodenního provozu.

První podpis a založení VONS

Šabatová patřila k prvním signatářům Prohlášení Charty 77. Její souhlas vycházel z osobně prožitého rozdílu mezi zákonnými právy a praxí policie, prokuratury a soudu. Zapojila se do přepisování, předávání informací a ověřování případů. Když 27. dubna 1978 vznikl VONS, byla mezi jeho sedmnácti zakladateli. Výbor sledoval trestní řízení proti lidem, kteří neměli jinou možnost veřejné obrany, a vydával stručná sdělení s jejich jmény, právní kvalifikací, daty a dostupnými údaji o zacházení.

Tato práce vyžadovala kázeň. VONS neměl suplovat soud a nemohl každý případ ověřit stejným způsobem. Členové získávali informace od rodin, advokátů, svědků soudních jednání a samotných stíhaných. Rozlišovali doložený údaj od domněnky a opravovali chyby. Šabatová vnášela do práce vlastní vězeňskou zkušenost, ale neopírala argument pouze o osobní emoci. Smyslem bylo ukázat, kde státní orgán porušil pravidlo a co lze přesně požadovat. Právě tato metoda později umožnila, aby zprávy získaly důvěru domácích čtenářů i zahraničních institucí.

Redakce v době manželova věznění

V květnu 1979 byl Petr Uhl zatčen spolu s dalšími členy VONS a později odsouzen k pěti letům vězení. Anna Šabatová zůstala se třemi dětmi a zároveň převzala zásadní část odpovědnosti za vydávání Informací o Chartě 77. V letech 1979 až 1984 bulletin vycházel navzdory tomu, že jeho původní redaktor seděl ve vězení. Šabatová shromažďovala podklady, redigovala texty a koordinovala výrobu s dalšími spolupracovníky. Kontinuita periodika byla praktickou odpovědí na záměr státu ochromit nezávislou informační síť zatčením několika osob.

Redakce nebyla bezpečná kancelář s pevnou pracovní dobou. Materiály přicházely přes osobní návštěvy, telefony a dopisy, které mohla policie sledovat. Hotové číslo se přepisovalo nebo rozmnožovalo na více místech a dále šířilo v regionech. Šabatová současně navštěvovala vězněného manžela, zajišťovala rodinu a čelila výslechům či domovním zásahům. Její práce ukazuje, proč dějiny disentu nelze vyprávět pouze podle veřejných autorů dokumentů. Bez redakční a organizační vrstvy by známá prohlášení zůstala jednotlivými listy bez pravidelného spojení se čtenáři.

Mluvčí a přeshraniční spolupráce

Pro rok 1986 byla Anna Šabatová vybrána mluvčí Charty 77. Zastupovala otevřené společenství, potvrzovala autenticitu dokumentů a podílela se na komunikaci se státními institucemi. Mluvčí neměl pravomoc rozhodovat za signatáře v každé otázce. Musel hledat formulaci, za niž mohl veřejně ručit a která obstála před lidmi rozdílných názorů. Šabatové dlouhá redakční praxe pomáhala rozlišovat naléhavou zprávu od neověřeného tvrzení a udržovat kontinuitu dokumentace bez velkého aparátu.

Zapojila se také do Československo-polské solidarity, která propojovala domácí aktivisty s lidmi z polské opozice. Setkání na horách, přenos textů a společné výzvy překračovaly nejen státní hranici, ale i odlišné zkušenosti obou společností. Na konci osmdesátých let spolupracovala s Východoevropskou informační agenturou. Taková práce rozšiřovala perspektivu od obrany známých českých disidentů k přesnějšímu sledování represí a občanských iniciativ v širším regionu. Zároveň zvyšovala zájem Státní bezpečnosti a riziko zabavení materiálů nebo zadržení spojek.

Lidská práva uvnitř demokratických institucí

Po listopadu 1989 Šabatová nepřešla od odporu k samozřejmé oslavě nového státu. Zaměřila se na to, zda demokratické instituce skutečně chrání lidi v konkrétních situacích. Působila v poradních a nevládních orgánech, v letech 2001 až 2007 byla zástupkyní prvního českého veřejného ochránce práv Otakara Motejla a později vedla Český helsinský výbor. Zabývala se podmínkami ve věznicích, sociálními právy, diskriminací, zacházením s cizinci i odpovědností správních úřadů.

V letech 2014 až 2020 zastávala funkci veřejné ochránkyně práv. Ombudsman nemůže zrušit každé nesprávné rozhodnutí, může však vyžadovat vysvětlení, prověřovat postup úřadu, navrhovat nápravu a zveřejnit zjištění. V tomto mechanismu lze vidět vzdálenou podobnost s někdejší dokumentací bezpráví, právní prostředí je však zásadně jiné. Demokratický úřad má zákonný mandát, přístup k dokumentům a povinnost jednat nestranně. Kontinuita spočívá v otázce a metodě, nikoli v tvrzení, že poměry před a po roce 1989 jsou stejné.

Od svědectví k institucionální odpovědnosti

Šabatové životopis propojuje několik forem obrany práv: osobní odpor, samizdatovou redakci, pozorování soudů, mezinárodní spolupráci, nevládní organizaci a ústavně zakotvený veřejný úřad. Nelze z něj vytvořit jednoduchou cestu od hrdinství k funkci. Každé prostředí má jiná pravidla a vyžaduje jiný druh odpovědnosti. Disident může veřejně odmítnout nespravedlivý systém, ombudsman musí přesně pracovat v mezích zákona a chránit také člověka, s jehož názory nesouhlasí.

Právě důraz na jednotlivý ověřitelný případ dává jejímu působení soudržnost. Obecné lidskoprávní heslo má význam tehdy, když se promění v otázky: kdo rozhodl, podle jakého pravidla, jaké měl člověk možnosti obrany a kdo ponese odpovědnost za nápravu. Charta a VONS kladly tyto otázky státu, který nezávislou kontrolu odmítal. Veřejný ochránce je klade institucím demokratického státu, který takovou kontrolu sám vytvořil. Šabatové profil proto patří nejen do dějin disentu, ale také do dějin budování právní kultury po roce 1989.

Tato návaznost má i své hranice, které je třeba pojmenovat. Před rokem 1989 zveřejnění případu často nahrazovalo neexistující nezávislou kontrolu a jeho autoři neměli přístup k celému spisu. Ombudsman naproti tomu musí vyslechnout stěžovatele i úřad, pracovat s chráněnými údaji a své závěry odůvodnit způsobem, který lze veřejně přezkoumat. Přenos disidentské citlivosti do instituce proto nespočívá v trvalé nedůvěře ke státu. Spočívá v ochotě hledat člověka skrytého za správním číslem a zároveň respektovat proces, jenž chrání všechny strany. Šabatové dráha názorně ukazuje, že lidská práva nejsou vlastnictvím opozice ani vlády. Potřebují občanskou pozornost, odbornou práci a instituce, které připustí vlastní omyl a dokážou jej napravit bez toho, aby závisely na pověsti jednotlivé osobnosti. Tato práce nebývá dramatická a její výsledek se často projeví jen změnou postupu jednoho úřadu. Právě schopnost proměnit individuální stížnost v obecné poučení je však podstatným znakem fungující ochrany práv. Veřejná kontrola tím získává trvalejší podobu než jednorázový osobní protest.