Zdena Tominová: mluvčí Charty mezi násilím StB a exilem

Studium, překlady a filosofický byt

Zdena Tominová se narodila 7. února 1941 v Praze. Studovala herectví a filosofii a studia dokončila v roce 1968. Živila se jako tlumočnice a překladatelka pro Pražskou informační službu. Její profesní schopnost přesně převádět význam mezi jazyky později získala důležitost v komunikaci disentu se zahraničními novináři a akademiky. Provdala se za filosofa Julia Tomina a společně vychovávali dva syny. Jejich domácnost se v sedmdesátých letech postupně stala jedním z míst neoficiálního vzdělávání a setkávání.

Julius Tomin organizoval bytové filosofické semináře, na něž přijížděli také hosté ze zahraničních univerzit. Zdena nebyla pouhou správkyní domácího zázemí. Překládala, domlouvala kontakty a podílela se na tom, aby setkání mohla pokračovat navzdory policejním zásahům. Domov zde plnil několik funkcí současně: byl rodinným prostorem, učebnou, kontaktním místem i objektem sledování. Tato souběžnost je pro pochopení Tominové důležitá. Její veřejná práce nevyrůstala mimo rodinu, ale probíhala přímo v prostředí, do něhož státní moc zasahovala i kvůli dětem.

Podpis následovaný každodenní prací

Prohlášení Charty 77 podepsala na konci května 1978. Následovala ztráta práce a další omezení, zároveň však začala soustavněji pomáhat s organizačními úkoly. Přepisovala a rozšiřovala dokumenty, předávala informace o policejních zásazích a spolupracovala s lidmi kolem VONS. Její znalost jazyků a ochota komunikovat se zahraničím byly zvlášť cenné. Informace musela být nejen rychlá, ale také ověřená. Nepřesné jméno, datum nebo popis případu mohly snížit důvěryhodnost celé sítě a vystavit stíhaného dalšímu nebezpečí.

Tominová patřila k lidem, kteří převáděli neformální společenství do praktického provozu. Charta neměla sekretariát, kancelář ani bezpečný archiv, úkoly proto přecházely mezi byty a osobními kontakty. Telefonní hovory byly odposlouchávány, pošta kontrolována a návštěvníci sledováni. Práce se musela přizpůsobovat tomu, kdo je právě ve vazbě, komu policie odnesla stroj a který kontakt zůstal použitelný. V takovém prostředí nebyla organizace vedlejším technickým detailem. Byla podmínkou, aby veřejné dokumenty vůbec vznikly a dostaly se k adresátům.

Rok mluvčí v době zatýkání

Dne 8. února 1979 byla Zdena Tominová oznámena jako jedna z nové trojice mluvčích společně s Václavem Bendou a Jiřím Dienstbierem. Funkce neznamenala řízení členů. Mluvčí ručili za pravost dokumentů, komunikovali s úřady a zastupovali iniciativu před domácí i zahraniční veřejností. V květnu byli Benda a Dienstbier zatčeni v rámci zásahu proti VONS. Na Tominovou proto dopadla mimořádná část praktické i veřejné odpovědnosti, než se k práci mluvčích znovu připojili Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek.

Její viditelnost poskytovala určitou ochranu mezinárodní pozorností, současně z ní však činila snadný cíl. Přicházely výslechy, krátkodobá zadržení, domovní prohlídky a výhrůžky. Policie sledovala cestu návštěvníků k bytu a snažila se narušit semináře i předávání dokumentů. Tominová pokračovala v komunikaci se zahraničními novináři a obránci lidských práv, protože izolace stíhaných byla jedním z hlavních nástrojů režimu. Mluvčí musel tuto izolaci překonávat, aniž měl k dispozici legální tisk nebo možnost svolat veřejnou tiskovou konferenci.

Přepadení jako součást nátlaku

V červnu 1979 Tominovou na ulici napadl maskovaný muž a úderem ji omráčil. Podle jejího svědectví a později zveřejněných materiálů útok souvisel s činností Státní bezpečnosti. Přesné přiřazení jednotlivých násilných činů vyžaduje opatrnou práci s archivními dokumenty, událost však nelze oddělit od soustavného tlaku, kterému byla rodina vystavena. Násilí neproběhlo ve vyšetřovací místnosti a nebylo stvrzeno úředním rozhodnutím. Právě anonymita umožňovala zastrašit člověka a současně popřít odpovědnost státu.

Tlak se zaměřoval také na syny. Dochované materiály a rodinná svědectví popisují sledování, zásahy do možnosti studovat i snahu vyvolat mezi disidenty nedůvěru pomluvami. Policie narušovala filosofické semináře a zahraniční hosty zadržovala nebo vyhošťovala. Cílem nebylo pouze potrestat jeden podpis. Mělo se rozložit prostředí, v němž rodina dokázala spojit vzdělávání, zahraniční kontakt a veřejnou obranu práv. Tominová později zdůrazňovala, že právě dopad na děti patřil k nejtěžším částem rozhodování o odchodu.

Akce Asanace a život ve Velké Británii

Rodina se stala jedním z cílů akce Asanace, která měla vybrané odpůrce režimu přimět k trvalému vystěhování. StB spojovala výslechy, výhrůžky, zásahy proti dětem, nemožnost pracovat a nabídku odjezdu. Dne 22. srpna 1980 Tominovi opustili Československo a usadili se ve Velké Británii. Formálně mohlo rozhodnutí vypadat dobrovolně, skutečný kontext však tvořil dlouhodobý státní nátlak. Odchod současně oslabil domácí síť o zkušené organizátory, což bylo jedním z hlavních cílů operace.

V britském exilu Tominová pokračovala v práci s informacemi. Působila v českém vysílání BBC, psala scénáře a literární texty a udržovala vztah k domácímu prostředí. Exil jí poskytl osobní bezpečí a profesní možnosti, ale nepřinesl jednoduchý konec zkušenosti s represí. Ztráta domova, přerušení vztahů a vědomí, že odchod byl vynucen tlakem na rodinu, zůstávaly součástí jejího života. Zahraniční působení zároveň umožnilo převádět československé zprávy do jazyka srozumitelného širší veřejnosti a vracet je domů rozhlasem.

Paměť mluvčí bez hrdinské zkratky

Zdena Tominová zemřela 24. května 2020 v Praze. Její příběh býval ve veřejné paměti méně viditelný než osudy některých mužských mluvčích, přesto spojuje téměř všechny důležité vrstvy práce Charty: přepisování, ověřování zpráv, zahraniční komunikaci, veřejné zastupování, bytové vzdělávání i péči o rodinu pod dohledem. Plný portrét nesmí tyto činnosti rozdělit na významnou politiku a údajně vedlejší domácí práci. Bez jejich spojení by iniciativa nedokázala dlouhodobě fungovat.

Stejně zavádějící by bylo proměnit Tominovou v postavu bez pochybností a ztrát. Rozhodnutí odejít pod tlakem nebylo selháním ani snadným vysvobozením. Ukazuje, jak režim přesouval cenu veřejného postoje na děti a blízké a snažil se donutit člověka, aby násilí vydával za vlastní volbu. Tominová o této zkušenosti mluvila otevřeně a umožnila ji porovnat s policejními spisy. Právě spojení osobního svědectví a archivního pramene dává jejímu medailonu hodnotu přesahující jednoduchou oslavu statečnosti.

Její život také upozorňuje na rozdíl mezi veřejnou funkcí a skutečným rozsahem práce. V seznamu mluvčích lze přesně určit začátek a konec mandátu, mnohem hůře se však do jedné položky zapisují roky překládání, telefonování, přijímání návštěv a péče o pokračování seminářů. Část této práce byla z bezpečnostních důvodů bezejmenná a část pozdější paměť považovala za samozřejmé rodinné zázemí. Úkolem medailonu není doplnit k známému seznamu pouze další ženské jméno. Musí ukázat, jak se veřejné ručení opíralo o každodenní organizační dovednost a jak režim právě tuto vazbu napadal. Tominová je proto důležitá nejen jako oběť násilí nebo představitelka exilu, ale jako redaktorka a organizátorka, která dokázala udržet přesný tok informací v podmínkách cíleného chaosu. Její pozdější rozhlasová a literární práce navíc ukazuje, že odchod nepřerušil vztah k domácímu publiku. Změnil prostředky, vzdálenost a jazyk, v němž bylo třeba československou zkušenost vysvětlovat. Exilová etapa proto patří do jednoho životního příběhu, nikoli do dodatku začínajícího za hranicí. Právě tato kontinuita umožňuje číst její působení bez umělé hranice mezi domácím odporem a zahraniční veřejností.