Jaroslav Šabata: politika jako dialog a odpovědnost

Psycholog, pedagog a reformní komunista

Jaroslav Šabata se narodil 2. listopadu 1927 v Dolenicích na jižní Moravě. Po válce studoval na Masarykově univerzitě v Brně filosofii a psychologii a na této škole později působil jako pedagog. Do Komunistické strany Československa vstoupil už v roce 1945. Jeho životní dráha proto nezačínala vně poválečného politického projektu, ale uvnitř něj. V padesátých a šedesátých letech se podílel na veřejném a stranickém životě, současně však stále silněji prosazoval demokratizaci a možnost otevřené politické rozpravy. Tato minulost zůstala součástí jeho identity i později, kdy za odpor proti normalizaci strávil dlouhá léta ve vězení.

Ve druhé polovině šedesátých let patřil v jihomoravské stranické organizaci k výrazným zastáncům reformního směru. Politiku chápal jako střet programů, který se nemá rozhodovat administrativním příkazem ani donucením. Pražské jaro pro něj nebylo jen uvolněním cenzury, ale příležitostí proměnit mocenskou strukturu v prostředí skutečné občanské účasti. Jeho pozdější působení v opozici nelze pochopit bez tohoto východiska. Na rozdíl od lidí, kteří komunistickou ideologii odmítali od počátku, vycházel z vlastní spoluodpovědnosti za její dějiny a z přesvědčení, že politický omyl nezbavuje člověka povinnosti jednat proti novému bezpráví.

Rok 1968 a odmítnutí normalizační poslušnosti

Po srpnové okupaci se Šabata postavil proti vojenskému zásahu a proti rychlé likvidaci reforem. Nesouhlasil s přijetím moskevského diktátu jako nové politické normy a patřil k těm funkcionářům, kteří nechtěli svou dosavadní řeč jednoduše odvolat. Následoval pád z akademického i politického postavení, vyloučení z KSČ a práce v dělnických profesích, mimo jiné jako betonář. Normalizační moc tím vysílala srozumitelný signál: odborné schopnosti ani dosavadní veřejná práce nemají cenu, pokud člověk nepřijme požadovaný výklad okupace a neprokáže loajalitu k obnovenému vedení.

Šabatova reakce nebyla ústupem do čistě soukromého života. Kolem něj se na počátku sedmdesátých let vytvořil okruh označovaný jako Komunisté v opozici. Jeho členové se pokoušeli udržet kritickou politickou diskusi i v situaci, kdy byla reformní levice vytlačena z institucí. Režim takovou činnost posuzoval jako nepřátelskou organizaci. Šabata byl v roce 1971 zatčen a odsouzen k šesti a půl roku odnětí svobody. Trest postihl celou rodinu a upevnil vazby mezi jejími členy a dalšími pronásledovanými. Dcera Anna i syn Jan se později sami stali důležitými účastníky občanských iniciativ.

Z vězení přímo k Prohlášení Charty 77

V prosinci 1976 byl Šabata podmíněně propuštěn. Do prostředí, které se právě připravovalo na zveřejnění Prohlášení Charty 77, tedy vstoupil po více než pěti letech věznění a bez jistoty, že zůstane na svobodě. Patřil k prvním signatářům. Jeho podpis propojoval brněnský okruh, zkušenost bývalých reformních komunistů a rodiny, které už měly s politickou represí bezprostřední zkušenost. Nebyl jen symbolickým připojením známého politického vězně. Šabata se od začátku účastnil debat o povaze iniciativy a pomáhal udržovat spojení mezi lidmi, kteří se lišili vírou, společenským původem i představou budoucího uspořádání.

V Chartě viděl prostor občanské odpovědnosti, nikoli novou politickou stranu s jednotným programem. Právě proto v ní mohl spolupracovat s konzervativci, křesťany, liberály, bývalými komunisty i lidmi bez ustáleného politického zařazení. Jeho vlastní názory zůstávaly výrazné a někdy vyvolávaly ostré spory. Přesto trval na tom, že společným měřítkem má být dodržování práv a možnost veřejně vést spor, ne předběžná shoda na celé politické filosofii. Tento přístup byl důležitý pro iniciativu, která neměla stanovy ani členskou disciplínu a jejíž soudržnost závisela na osobní důvěře a ochotě formulovat společné dokumenty.

Mluvčí, polské kontakty a další věznění

Dne 6. dubna 1978 se Jaroslav Šabata stal mluvčím Charty 77. Funkci vykonával do zatčení 1. října téhož roku a později ji znovu převzal od 10. února 1981 do 7. ledna 1982. Mluvčí neměl nad ostatními formální moc. Ověřoval texty, zastupoval iniciativu navenek a nesl zvýšené riziko sledování, výslechů a trestního postihu. Šabata do této role vstoupil krátce po dlouhém věznění. Jeho zkušenost a politická představivost pomáhaly Chartě překročit obrannou reakci na jednotlivé případy a promýšlet lidská práva jako základ dlouhodobé evropské spolupráce.

Na podzim 1978 se účastníci československé a polské opozice pokoušeli navázat osobní kontakt přes státní hranici v Krkonoších. Šabata byl 1. října při cestě za polskými partnery zatčen a následně znovu odsouzen, tentokrát ke dvěma rokům a čtyřem měsícům vězení. Na svobodu se dostal v prosinci 1980. Událost ukázala, proč se režimy obávaly i malého setkání beze zbraní a organizačního aparátu. Přímá výměna zkušeností narušovala izolaci, v níž měla každá národní opozice působit jako osamocená skupina bez širší podpory. Šabatova evropská orientace se tím stala praktickou činností, nikoli jen tématem politických úvah.

Solidarita, dialog a hledání společné řeči

Když se v roce 1981 stal mluvčím podruhé, nacházela se značná část nejznámějších signatářů ve vězení a v Polsku sílilo napětí kolem nezávislých odborů Solidarita. Šabata společně s Václavem Malým a Bedřichem Placákem převzal odpovědnost v době, kdy se obtížně hledali lidé ochotní vystoupit v první řadě. Charta vydávala stanoviska k polskému vývoji a odmítala propagandu, která požadavek svobodných odborů líčila jako ohrožení míru. Šabata zdůrazňoval, že bezpečnost Evropy nemůže být založena na umlčení občanů a že spolupráce přes hranice sovětského bloku je součástí zápasu o domácí svobodu.

Jeho způsob politiky byl založen na vytrvalém rozhovoru, někdy až únavně důkladném. Nepovažoval soupeře automaticky za nepřítele a hledal průsečík i mezi velmi vzdálenými stanovisky. Současně se dokázal prudce přít o strategii a smysl jednotlivých kroků. V roce 1988 se podílel na založení Hnutí za občanskou svobodu, které předložilo širší demokratický program. Tento posun neznamenal, že by se Charta měla změnit ve stranu. Ukazoval spíše zrání pluralitního prostředí, v němž vedle obrany práv vznikaly skupiny s konkrétnějšími politickými návrhy. Společná zkušenost umožňovala rozdílnost, neměla ji rušit.

Od Občanského fóra k polistopadové politice

V listopadu 1989 patřil Šabata v Brně k lidem, kteří pomáhali vytvářet Občanské fórum a převádět opoziční zkušenost do veřejného politického jednání. Po změně režimu působil ve federálním parlamentu a v letech 1990 až 1992 byl ministrem bez portfeje ve vládě České republiky. Zabýval se zejména politickým dialogem, česko-slovenskými vztahy a evropskou orientací země. Přechod do institucí pro něj nebyl odměnou za věznění, ale novou zkouškou odpovědnosti. Svobodná soutěž totiž přinesla skutečné konflikty zájmů a představ, které už nebylo možné překrýt společným odporem k autoritativní moci.

Po zániku společného státu pokračoval ve veřejné diskusi a působil také v sociální demokracii. Zemřel 14. června 2012. Jeho život zůstává obtížný pro jednoduché dělení na komunisty a jejich odpůrce. Byl účastníkem poválečného komunistického projektu, reformátorem, dlouholetým vězněm normalizačního režimu, mluvčím občanské iniciativy i demokratickým politikem. Právě tato nejednoznačnost je historicky cenná. Připomíná, že odpovědnost nespočívá v dodatečném vymazání vlastní minulosti, ale ve schopnosti ji otevřeně posoudit, změnit jednání a vstoupit do rozhovoru s lidmi, jejichž zkušenost a politické přesvědčení jsou jiné.