Jiří Gruntorád: samizdat, vězení a záchrana zakázaných knih

Cesta dělníka k zakázaným textům

Jiří Gruntorád se narodil 21. září 1952 v Praze. Vyučil se a pracoval v dělnických profesích, mimo jiné jako zedník. Srpnová okupace roku 1968, smrt Jana Palacha a poslech zahraničního rozhlasu ovlivnily jeho vztah k režimu, přesto nevstoupil rovnou do známého opozičního okruhu. K dokumentům Charty se dostal postupně. Podle jeho vzpomínky přišel v roce 1978 pracovně do bytu Bendových na Karlově náměstí a všiml si strojopisů, o jejichž existenci do té doby věděl hlavně z rozhlasového vysílání.

Setkání ukazuje, jak se síť rozšiřovala mimo původní intelektuální kruhy. Kamila Bendová s ním o textech mluvila otevřeně a Gruntorád začal dokumenty číst, půjčovat a přepisovat. Nečekal na formální přijetí do organizace, protože žádné neexistovalo. Důvěra vznikala z konkrétní práce a z ochoty nést riziko. Strojopis pro něj nebyl sběratelským předmětem. Smysl měl teprve tehdy, když jej dostal další čtenář. Z tohoto postoje vyrostla vydavatelská činnost i pozdější knihovna, která spojila uchovávání s veřejným zpřístupněním.

Edice Popelnice a organizace opisování

Na konci sedmdesátých let založil edici Popelnice. Vybíral zakázanou prózu, poezii a další texty, zajišťoval předlohy a organizoval opisování. Jeden člověk by dlouhou knihu na několika průklepech vyráběl celé týdny, proto bylo nutné rozdělit práci, sjednotit stránky a hotové svazky zkompletovat. V edici postupně vzniklo přibližně 130 titulů. Název s ironickým odkazem na odpad obracel logiku cenzury: to, co oficiální kultura odhodila, mohlo mít pro čtenáře trvalou literární a občanskou hodnotu.

Vydavatel samizdatu nerozhodoval jen o obsahu. Sháněl papír, pásky, stroje a bezpečná místa, kontroloval úplnost opisu a domlouval distribuci. Musel vědět, komu lze svěřit rukopis a kdo unese další kontakt, zároveň neměl vytvářet zbytečně úplný seznam spolupracovníků. Gruntorád půjčoval knihy, vyměňoval je za jiné tituly a od počátku si nechával archivní exempláře. Sběratelství zde nebylo protikladem šíření. Právě uchovaný výtisk umožnil další opis a po letech poskytl důkaz o existenci edice, jejích variantách a lidech, kteří ji vytvářeli.

Trestní postih za nezávislé vydávání

Gruntorád se stal signatářem Charty a od podzimu 1979 čelil opakovanému trestnímu postihu. Stát používal vedle politických paragrafů také obvinění, která měla případ představit jako běžnou kriminalitu. Rozhodující čtyřletý trest z počátku osmdesátých let souvisel s opisováním a šířením zakázaných textů a byl veden jako podvracení republiky. Celkem strávil ve vězení přes čtyři roky. Trest ukazuje, jak nebezpečnou stát považoval činnost, která dnes připomíná malonákladové knihovnické a nakladatelské řemeslo.

Výkon trestu nebyl přestávkou v životopise, ale další zkušeností s institucí, o níž oficiální veřejnost dostávala jen omezené informace. Politický vězeň čelil pracovnímu nátlaku, kárným postihům, kontrole korespondence a závislosti na rozhodnutí vězeňské správy. Gruntorád si všímal podmínek spoluvězňů a po propuštění se podílel na jejich dokumentaci. V roce 1987 spolu s Petrem Uhlem připravil sborník o československém vězeňství. Vlastní zkušenost tak převedl do ověřitelného veřejného materiálu, který nemluvil jen o známých disidentech, ale o systému zacházení s vězni.

Ochranný dohled jako pokračování trestu

Po návratu z vězení dostal tříletý ochranný dohled. Nástroj určený v zákoně pro kontrolu nebezpečných pachatelů se v politických případech používal k omezení lidí, kteří už trest vykonali. Gruntorád se musel hlásit policii, snášet kontroly a dodržovat omezení pohybu. Každé zpoždění nebo vzdálení mohlo vytvořit záminku k dalšímu stíhání. Svoboda tak byla podmíněná a soukromý život zůstával otevřený zásahům. Dohled také komplikoval setkávání, předávání knih a možnost pravidelně pracovat.

Ani po skončení hlavního trestu nepřestal samizdat shromažďovat a pomáhat s nezávislými publikacemi. Policie jej zadržovala a při zásazích zabavovala věci, jejichž vrácení se musel domáhat stížnostmi. Tato vytrvalost nebyla založena na představě, že každý konflikt je třeba vyhrotit. Často šlo o přesné využívání existujících pravidel proti orgánu, který je sám nedodržoval. Žádost o vrácení stroje, evidence odnesených knih nebo protest proti nezákonné prohlídce vytvářely dokumentární stopu a bránily tomu, aby svévole zůstala bez názvu a data.

Libri prohibiti jako pokračování předlistopadové práce

Po změně režimu mohl Gruntorád spojit rozptýlené sbírky a otevřít je veřejnosti. Knihovna Libri prohibiti zahájila provoz v říjnu 1990. Základ tvořily dochované výtisky Popelnice, další samizdatové knihy, periodika, exilové publikace a dokumenty nezávislých iniciativ. Sbírka rychle rostla díky darům lidí, kteří doma uchovávali jednotlivé opisy nebo celé pozůstalosti. Původně rizikový předmět se stal archiválií, jejíž hodnota závisí na popisu původu, úplnosti a vztahu k dalším vydáním.

Knihovna neslouží jen badatelům hledajícím slavné autory. Uchovává regionální časopisy, drobné letáky, korespondenci, zvukové záznamy i dokumentaci exilu. Připravila bibliografie Informací o Chartě 77 a exilových periodik, bez nichž by se rozsáhlý materiál obtížně používal. Kolekce českých a slovenských samizdatových periodik byla zařazena do programu Paměť světa UNESCO. Mezinárodní uznání však není cílem samo o sobě. Podstatné je, že čtenář může přijít, porovnat prameny a ověřit tvrzení, která dříve závisela na několika utajovaných kopiích.

Paměť jako veřejná služba, nikoli soukromá vitrína

Gruntorádův příběh spojuje výrobu, represi a archiv v jednom životě. Tato návaznost pomáhá chápat, proč knihovna nemá být pomníkem majitele sbírky. Smyslem je vracet texty do oběhu, umožnit jejich kritické čtení a zachovat i materiály lidí, s nimiž se zakladatel nemusí názorově shodovat. Samizdat byl pestrý a obsahoval vedle významných děl také omyly, spory a texty různé kvality. Profesionální archiv je nemá dodatečně cenzurovat podle dnešního vkusu, ale popsat jejich původ a souvislosti.

Stejně důležité je oddělit úctu k politickému vězni od nekritického přijímání každého jeho pozdějšího postoje. Občanská autorita se v demokracii ověřuje veřejnou debatou a prací, ne jednou provždy získaným statusem. Gruntorádův trvalý přínos spočívá v tom, že dokumenty, za jejichž opisování byl trestán, nezůstaly soukromou legendou. Jsou dostupné jako prameny, které mohou potvrdit, doplnit i zpochybnit pamětnické vyprávění. Tím se někdejší tajná edice proměnila ve veřejnou infrastrukturu historické paměti.

Taková infrastruktura vyžaduje dlouhodobou práci, která je méně nápadná než záchrana prvního balíku knih. Fond musí být uspořádán, popsán, chráněn před poškozením a doplňován informacemi o původu. Badatel potřebuje zjistit, zda drží původní průklep, pozdější kopii nebo exilový přetisk, a veřejnost musí mít přístup za předvídatelných podmínek. Zkušenost Libri prohibiti připomíná i význam malých specializovaných institucí. Mohou uchovat znalost prostředí a osobní vazby, které velký archiv při převzetí samotných krabic nezíská. Jejich budoucnost však nesmí záviset jen na energii zakladatele. Odpovědným pokračováním samizdatové práce je proto také profesionální správa, stabilní financování a příprava předání sbírek další generaci bez ztráty otevřenosti, která byla důvodem jejich vzniku. Digitalizace může zvýšit dostupnost, ale nenahradí popis původu ani péči o originál. Teprve spojení fyzického svazku, katalogu a svědectví umožňuje doložit, kudy text skutečně procházel. Otevřený archiv tak pokračuje v původním úsilí dostat zakázané slovo k dalšímu čtenáři.