Konference v Bratislavě připomněla slovenský rozměr Charty 77

Mezinárodní setkání k pětačtyřicátému výročí v říjnu 2022 zasadilo Chartu do širšího zápasu za lidská práva ve střední Evropě.

Pětačtyřicet let v československém rámci

Ústav pamäti národa a občanské sdružení Klub 89 uspořádaly 4. října 2022 v Bratislavě mezinárodní vědeckou konferenci Lidská práva v zápase za svobodu. Setkání se konalo k pětačtyřicátému výročí vzniku Charty 77 a věnovalo pozornost také jejímu slovenskému rozměru. Takové zaměření je důležité, protože iniciativa bývá v české veřejné paměti často spojována především s pražským disentem. Prohlášení však vystupovalo jménem občanů Československa a jeho právní argument se vztahoval ke společnému státu, jeho institucím a mezinárodním závazkům.

Počet známých slovenských signatářů byl ve srovnání s českými zeměmi malý. Tato skutečnost vyžaduje vysvětlení, nikoli přehlédnutí. Lišila se struktura intelektuálního a náboženského disentu, míra osobních kontaktů s pražským prostředím i způsoby, jakými se na Slovensku vyjadřoval nesouhlas. Výzkum proto sleduje nejen podpisové seznamy, ale také samizdat, tajnou církev, obranu věřících, ekologické aktivity a další sítě. Československá perspektiva pomáhá zabránit tomu, aby se dějiny Charty dodatečně uzavřely do hranic států vzniklých až v roce 1993.

Lidská práva jako společný jazyk regionu

Konference zasadila Chartu do širšího zápasu za svobodu ve střední Evropě. Českoslovenští disidenti udržovali kontakty s polskou opozicí, sledovali helsinský proces a obraceli se k zahraničním institucím i veřejnosti. Lidská práva vytvořila jazyk, který umožňoval spojit jednotlivý policejní zásah s mezinárodně přijatým pravidlem. Tento jazyk nebyl vlastnictvím jedné politické tradice. Mohli jej používat křesťané, socialisté, liberálové, kulturní underground i lidé, kteří se neshodovali v představě o budoucím hospodářském a politickém uspořádání.

Regionální srovnání zároveň ukazuje rozdílné podmínky opoziční práce. Polská Solidarita získala masovou členskou základnu, zatímco Charta zůstala malým neformálním společenstvím bez členství. Maďarské a východoněmecké iniciativy vytvářely další modely. Smyslem srovnání není sestavit pořadí odvahy nebo vlivu. Umožňuje přesněji vidět, jak politický režim, církevní prostředí, pracovní kolektivy a zahraniční vazby ovlivňovaly možnosti veřejného vystoupení. Charta se v takovém pohledu stává jednou částí evropských dějin občanské společnosti.

Výročí jako korekce národní paměti

Bratislavské setkání připomnělo, že historická paměť vzniká také výběrem místa a účastníků odborné debaty. Pokud se všechny významné připomínky odehrávají v Praze, může se české centrum nevědomky proměnit v celý příběh. Konference na Slovensku otevřela prostor pro místní prameny, pamětníky a otázky, které v českém vyprávění zůstávají vedlejší. Patří k nim vztah Charty k tajné církvi, regionální šíření dokumentů, postavení slovenských signatářů i způsob, jakým federální bezpečnostní aparát koordinoval represi.

Pětačtyřicáté výročí tak nepřineslo pouze další slavnostní připomínku známého textu. Posunulo pozornost k tomu, co v zavedeném obrazu chybí. Odborná konference nemá nahradit veřejné vyprávění, může je však zpřesnit a dodat mu prameny. Pro současný archiv Charty 77 je tato perspektiva závazná: používat český jazyk neznamená vyprávět pouze české dějiny. Iniciativa vznikla v Československu, reagovala na federální stát a její význam je úplnější tehdy, když zahrnuje také slovenské zkušenosti a vazby na další země střední Evropy.