Petruška Šustrová: od politické vězeňkyně k veřejné službě

Mladá historička v konfliktu s normalizací

Petruška Šustrová se narodila 18. května 1947 v Praze. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovala češtinu a dějepis, studium však nedokončila kvůli politickému stíhání. Po okupaci Československa se zapojila do Hnutí revoluční mládeže, levicové opoziční skupiny, jejíž členové odmítli nastupující normalizaci. Státní bezpečnost skupinu sledovala a v prosinci 1969 Šustrovou zatkla. Soud ji odsoudil ke dvěma letům odnětí svobody. Byla velmi mladá a měla malé dítě. Vězení proto nezasáhlo pouze její akademickou dráhu, ale také rodinné vztahy a každodenní možnost pečovat o syna.

Zkušenost vězení ji zbavila iluze, že politický jazyk sám o sobě zaručuje správné jednání. K původní levicové angažovanosti se později vracela se sebekritickým odstupem a dokázala rozlišovat mezi tehdejšími idejemi, osobními přátelstvími a odporem k násilí. Po propuštění nesměla pokračovat ve studiu ani získat práci odpovídající schopnostem. Šest let pracovala jako poštovní úřednice, později také uklízela. Stejně jako u mnoha dalších lidí měl trest pokračování mimo vězeňské zdi: kádrový záznam omezoval zaměstnání a připomínal, že stát může za veřejný postoj vybírat cenu dlouho po skončení formálního rozsudku.

Ječná ulice, underground a podpis Prohlášení

V polovině sedmdesátých let se Šustrová prostřednictvím Věry Jirousové dostala do okruhu rodiny Němcových v Ječné ulici. Setkávali se tam lidé undergroundu, křesťané, intelektuálové i někdejší političtí aktivisté. Pro Šustrovou bylo důležité, že spolupráce nestála na společném ideologickém slovníku. Spojovala ji konkrétní solidarita s lidmi stíhanými kvůli hudbě, textům nebo nekonformnímu způsobu života. Procesy s undergroundem v roce 1976 ukázaly, že obrana základních práv může propojit prostředí, která se předtím téměř neznala. Právě v této síti se na konci roku 1976 seznámila s připravovaným Prohlášením Charty 77 a připojila podpis.

Podpis nebyl začátkem jejího odporu proti režimu, ale dal mu nový právní a občanský rámec. Charta nevyžadovala, aby opustila vlastní politickou zkušenost nebo přijala názory ostatních signatářů. Zavazovala ji k obraně práv, která stát sám uznal, a k ochotě veřejně ručit za informace. Pro člověka po předchozím věznění šlo o vědomé rozhodnutí. Šustrová znala vyšetřovací praktiky i důsledky pro malé dítě a nemohla předpokládat, že tentokrát stát zůstane pasivní. Přesto se zapojila nejen jménem. Pomáhala udržovat kontakty, předávat zprávy a vytvářet praktické zázemí, bez něhož by otevřené společenství existovalo jen na papíře.

VONS jako přesná a každodenní solidarita

V roce 1979 se Petruška Šustrová stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Práce VONS spočívala ve shromažďování ověřitelných údajů o zatčených, obviněných a souzených lidech, v kontaktu s jejich rodinami a ve zveřejňování sdělení. Nebyla to abstraktní kampaň proti režimu. Každý případ vyžadoval přesné jméno, datum, právní kvalifikaci a kontrolu okolností. Chybná zpráva mohla poškodit člověka, jemuž měl výbor pomoci, a oslabit důvěryhodnost celé sítě. Šustrová zde využila schopnost naslouchat, třídit informace a převést osobní svědectví do stručného veřejného záznamu.

Výbor současně připomínal, že politické stíhání dopadá na domácnost. Rodina potřebovala vědět, kde je zadržený, jak získat právní pomoc, komu předat balík a jak oznámit případ zahraniční veřejnosti. Ženy často nesly tuto spojovací a pečující práci v době, kdy byli viditelnější muži ve vazbě. Šustrová sama vychovávala děti a dobře rozuměla tomu, že solidarita se nevyčerpá podpisem pod prohlášením. Znamená také hlídat děti, zajistit peníze, doručit informaci a opakovaně navštívit rodinu, která čelí strachu a izolaci. Tato každodenní vrstva VONS je klíčem k pochopení jejího pojetí veřejné odpovědnosti.

Rok mluvčí a redakční odpovědnost

Od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 působila Šustrová jako mluvčí Charty spolu s Jiřím Dienstbierem a Evou Kantůrkovou. Převzali odpovědnost v době, kdy se měnila mezinárodní situace, ale domácí bezpečnostní aparát dál používal výslechy, sledování, domovní prohlídky a profesní postihy. Mluvčí nemohli rozhodovat za signatáře jako vedení organizace. Zajišťovali však pravost dokumentů, jejich zveřejnění a kontinuitu práce. Museli posoudit, zda text odpovídá lidskoprávnímu zaměření, zda jsou jeho fakta ověřena a zda unese podpis lidí, kteří za něj mohou být vyslýcháni nebo trestáni.

Šustrová nepřestala po skončení funkce pracovat s texty a informacemi. Od roku 1987 spolupracovala se samizdatovou revue Střední Evropa, která otevírala historická, kulturní a politická témata vytlačená z oficiální debaty. Překládala z polštiny a později i z dalších jazyků. Překlad pro ni nebyl jen literární službou, ale cestou, jak českému prostředí zprostředkovat zkušenost sousedních zemí, zejména Polska, kde měla opozice odlišnou společenskou základnu. Schopnost překračovat jazykovou a názorovou hranici se stala trvalým rysem její práce: nepřeváděla jen slova, ale snažila se českému čtenáři zpřístupnit kontext, který by jinak zůstal neviditelný.

Po listopadu uvnitř ministerstva vnitra

Po listopadu 1989 vstoupila Šustrová do státní správy. V letech 1990 až 1992 působila nejprve jako poradkyně a poté jako náměstkyně federálního ministra vnitra Jána Langoše. Podílela se na občanských komisích, prověrkách pracovníků ministerstva, rozvědky a justice a na přípravě lustračního zákona. Přechod od dokumentování represe k rozhodování uvnitř bezpečnostní instituce byl zásadní změnou role. Nestačilo už zveřejnit, že aparát jedná nespravedlivě. Bylo nutné rozlišovat individuální odpovědnost, chránit nově vznikající demokratický stát a současně zabránit tomu, aby se prověrky proměnily v obrácenou podobu svévole.

Ve vzpomínkách tuto práci neidealizovala. Popisovala morální nepohodlí při posuzování lidí, kteří dříve pronásledovali ji a její přátele, a kladla si otázku, kde končí ochrana instituce a začíná odplata. Právě tato pochybnost je pro její portrét důležitá. Zkušenost politické vězeňkyně jí nedávala automaticky neomylnost, ale zavazovala ji, aby nový systém nepřevzal logiku kolektivní viny. Veřejná služba po převratu proto nebyla prostým vítězstvím někdejší opozice. Byla zkouškou, zda lidé vychovaní obranou práva dokážou zachovat pravidla i při nakládání s aparátem, který je dříve zbavoval svobody.

Novinářka, překladatelka a kritická pamětnice

Po odchodu z ministerstva se stala novinářkou a překladatelkou. Dlouhodobě psala komentáře, věnovala se střední a východní Evropě a překládala zejména polskou literaturu a publicistiku. Za novinářskou práci získala Cenu Karla Havlíčka Borovského a později Cenu Ferdinanda Peroutky. V letech 2008 až 2015 byla členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a část roku 2013 jí předsedala. Také zde spojovala osobní zkušenost s požadavkem odborné práce. Paměť podle ní neměla sloužit k výrobě jednoduchých hrdinů a viníků, ale k přesnému pochopení rozhodnutí, institucí a důsledků pro jednotlivé lidi.

Petruška Šustrová zemřela 6. května 2023. Její život spojuje několik podob služby: odpor mladé studentky, zkušenost vězení, péči o rodinu, dokumentaci VONS, odpovědnost mluvčí, překlad cizí zkušenosti i obtížnou práci při proměně státu. Nelze ji redukovat na jednu politickou pozici, protože během života své názory přehodnocovala a odmítala pohodlné dělení lidí podle jediného životopisného údaje. Stálá zůstávala ochota vstoupit do konkrétní práce a přijmout její rozpory. Právě proto její portrét rozšiřuje dějiny Charty o otázku, co se stane s občanskou odpovědností ve chvíli, kdy kritik moci dostane možnost podílet se na výkonu veřejné moci.