Signatář Charty 77 prošel vyhazovem z armády, vězením a nuceným exilem. Po roce 1989 se vrátil do Československa.
Zemřel generál Zbyněk Čeřovský, který odmítl pomáhat okupačním vojskům
Signatář Charty 77 prošel vyhazovem z armády, vězením a nuceným exilem. Po roce 1989 se vrátil do Československa.
Úmrtí vojáka, disidenta a signatáře
Zbyněk Čeřovský zemřel 25. června 2024 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze ve věku 92 let. Byl vojákem z povolání, odpůrcem sovětské okupace, politickým vězněm, signatářem Charty 77 a později brigádním generálem ve výslužbě. Zprávu o jeho úmrtí oznámil kardinál Dominik Duka, který se s Čeřovským za komunistického režimu setkal ve věznici Bory. Jeho životní dráha ukazuje, jak rozhodnutí učiněné během několika srpnových dnů roku 1968 určilo další desetiletí.
Čeřovský se narodil v Hořicích a po studiu vojenských škol sloužil u dělostřelectva i letectva. Působil mimo jiné u stíhacího bombardovacího pluku v Hradci Králové. Právě tam ho zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Nebyl tehdy veřejným politikem ani opozičním aktivistou. Stál však před konkrétní profesní a morální volbou, zda bude okupačním jednotkám poskytovat součinnost. Jeho odmítnutí se stalo počátkem dlouhé perzekuce.
Odmítnutí spolupráce v srpnu 1968
Po přistání sovětských jednotek na hradeckém letišti požadovali okupanti palivo, potraviny, vodu a ubytování. Čeřovský odmítl tyto prostředky poskytnout. Nepodepsal ani souhlas se vstupem vojsk. Takový postup byl v přímém rozporu s linií, kterou po potlačení pražského jara postupně prosazovalo nové vedení státu a armády. Normalizace vyžadovala nejen poslušnost, ale také dodatečné přijetí oficiálního výkladu okupace jako spojenecké pomoci.
Následky přicházely postupně. V roce 1969 byl Čeřovský vyloučen z komunistické strany a v květnu 1970 propuštěn z armády. Ztráta vojenské kariéry nebyla běžnou personální změnou. Režim tím trestal odmítnutí politické loajality a zároveň dával podobně smýšlejícím vojákům jasný signál. Člověk, který nesouhlasil s okupací, mohl přijít o povolání bez ohledu na odborné schopnosti a dosavadní službu.
Vazba, podpis Charty a vězení
Na podzim 1976 zadržela Čeřovského Státní bezpečnost kvůli údajné protistátní činnosti. Ve vazbě zůstal do února 1977. Po propuštění podepsal Chartu 77 a začal se výrazněji zapojovat do protirežimního prostředí. Podpis pro něj navazoval na předchozí zkušenost s nespravedlivým zásahem státu. Charta požadovala dodržování práv, k nimž se Československo veřejně zavázalo, a upozorňovala právě na případy, kdy politický postoj rozhodoval o zaměstnání, svobodě nebo bezpečí rodiny.
Perzekuce dopadla i na Čeřovského blízké. Jeho manželka přišla o práci a rodina se dostala do finančních obtíží. V roce 1981 ho Státní bezpečnost znovu zatkla. Po několika měsících výslechů byl odsouzen ke dvěma letům vězení. Na Borech se setkal s dalšími odpůrci režimu, mezi nimi s Dominikem Dukou, Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem. Věznění tak spojilo lidi rozdílných profesí a názorů, které státní moc označila za politické nepřátele.
Nucený exil, návrat a pozdní uznání
Po propuštění byl Čeřovský v rámci akce Asanace donucen vystěhovat se do zahraničí. Operace Státní bezpečnosti měla oslabit Chartu a další opoziční sítě tím, že jejich členy soustavným tlakem přiměje k odchodu. Formálně mohlo vystěhování vypadat jako osobní rozhodnutí, ve skutečnosti mu předcházely výslechy, vězení, existenční zásahy a tlak na rodinu. Čeřovského příběh v sobě spojuje dvě velké normalizační represe: čistky po srpnu 1968 a pozdější útok proti Chartě 77.
Do Československa se s rodinou vrátil roku 1990. Krátce působil jako ředitel pankrácké věznice a v roce 1993 odešel do důchodu. Později napsal knihu o zkušenosti ze sovětské invaze a další práce věnované historii československého vojenského letectva. V roce 2021 byl jmenován brigádním generálem ve výslužbě. Pozdní hodnost nemohla nahradit ztracenou kariéru ani roky vězení a exilu. Vyjádřila však veřejné uznání člověku, který v rozhodující chvíli odmítl považovat okupaci své země za běžný služební úkol.