Od Charty 77 k Občanskému fóru: předání odpovědnosti a ukončení činnosti

Občanská iniciativa, která nechtěla být stranou

Zakládající Prohlášení vymezilo Chartu 77 jako volné a otevřené společenství bez stanov, stálých orgánů a organizačně podmíněného členství. Neměla předkládat úplný program politické reformy ani se stát základnou opoziční politické činnosti. Jejím úkolem bylo dokumentovat porušování práv, navrhovat nápravu a vést dialog se státní mocí. Toto omezení nebylo známkou nedostatku politické představivosti. Umožňovalo spolupráci lidí, kteří se zásadně lišili v názoru na ekonomiku, náboženství, socialismus, národní otázku i podobu budoucí demokracie.

V osmdesátých letech vedle Charty vznikaly iniciativy s konkrétnějšími cíli, například Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa, Nezávislé mírové sdružení, České děti či Klub za socialistickou přestavbu Obroda. Petice a demonstrace přiváděly nové účastníky, kteří nebyli součástí původních disidentských kruhů. Charta zůstávala důležitým zdrojem zkušenosti, kontaktů a důvěry, ale nebyla jediným představitelem opozice. Když se na podzim 1989 společnost rychle mobilizovala, nemohla sama převzít roli všeobecného politického hnutí, aniž by popřela vlastní otevřené a věcně omezené založení.

Od posledních represí k večeru 19. listopadu

Ještě v roce 1989 čelili signatáři výslechům, preventivním zadržením a věznění. Lednový Palachův týden, petice Několik vět a stále početnější podzimní protesty ukazovaly, že občanská aktivita už přesahuje úzké opoziční sítě. Po zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu se informace šířily divadly, školami a osobními kontakty. Dne 18. listopadu reagovala Charta dokumentem odsuzujícím policejní násilí a požadujícím vyšetření. Události však postupovaly rychleji než obvyklý rytmus přípravy textů a vyžadovaly platformu schopnou okamžitě jednat jménem širokého protestu.

V neděli 19. listopadu se v pražském Činoherním klubu sešli disidenti, herci, studenti a zástupci dalších prostředí a založili Občanské fórum. Dokumentace ÚSTR zachycuje vznik jako otevřený a improvizovaný proces, nikoli provedení předem připraveného plánu jediné skupiny. Řada zakladatelů a prvních mluvčích měla zkušenost z Charty, VONS a samizdatu, vedle nich však stáli lidé přicházející z divadel, akademických pracovišť a nových iniciativ. Fórum mělo spojit občany požadující zásadní změny a vytvořit partnera pro jednání s vládou. Jeho vznik byl novou politickou skutečností, ne změnou názvu Charty 77.

Co si lidé přinesli do Občanského fóra

Chartovní zkušenost byla v prvních dnech cenná. Lidé uměli rychle ověřovat zprávy, formulovat společný text, udržovat kontakt se zahraničními médii a spolupracovat přes hluboké názorové rozdíly. Věděli také, že mluvčí nemá být neomezeným vůdcem, ale důvěryhodným nositelem společného sdělení. Václav Havel, Jiří Dienstbier, Václav Malý, Dana Němcová a další přenesli tyto dovednosti do jednání, tiskových konferencí a veřejných shromáždění. Osobní pověst získaná léty pronásledování poskytovala důvěru ve chvíli, kdy neexistoval čas vybudovat běžné politické instituce.

Současně se změnilo měřítko i typ odpovědnosti. Charta mohla zveřejnit dokument a nechat jednotlivé signatáře, aby se k němu vztahovali podle vlastního úsudku. Občanské fórum muselo sestavit vyjednávací tým, reagovat na požadavky regionů, připravit účast ve vládě a uvažovat o volbách. Rozhodnutí už přímo rozdělovala veřejné funkce a moc. Neformálnost, která chránila pluralitu Charty, by v tomto prostředí nestačila. Právě zde se začaly ukazovat politické rozdíly dříve překryté obranou práv. Přechod nebyl zradou společné minulosti, ale důsledkem toho, že svobodná politika vyžaduje program, mandát a odpovědnost za konkrétní výkon moci.

Po pádu monopolu moci Charta pokračovala

Listopadovým vítězstvím Charta automaticky nezanikla. Nadále měla mluvčí, přijímala podněty a vydávala dokumenty i v letech 1990 až 1992. Dne 18. března 1990 se signatáři poprvé mohli veřejně setkat v pražském Obecním domě. Radost z osobního setkání lidí, kteří se často znali jen podle jména, doprovázela otázka, zda má iniciativa v demokratických podmínkách nový úkol. Lidská práva nebyla jednorázově zajištěna změnou vlády a zůstávala témata vězeňství, menšin, právního státu, vyrovnání s minulostí i násilí v jiných zemích.

Mnoho nejaktivnějších lidí však současně odešlo do prezidentovy kanceláře, parlamentu, diplomacie, vlády, nových stran, médií a občanských organizací. Čas a autorita se rozptýlily. To, co dříve z nouze obstarávala malá neformální síť, nyní měly plnit veřejné instituce a specializované spolky. Charta se také nemohla shodnout na jednotném výkladu polistopadové transformace. Spory o dekomunizaci, ekonomickou změnu, federaci a politickou strategii byly legitimní, ale pro společenství bez rozhodovacích pravidel velmi obtížně řešitelné. Společný odpor k bezpráví už nedokázal zakrýt rozdílné představy o správném použití nově získané svobody.

Spor o další smysl a rozhodnutí uzavřít práci

ČSDS zachycuje, že debata o budoucnosti byla bolestná a osobní. Někteří signatáři chtěli zachovat Chartu jako nezávislé mravní svědomí nové demokracie, jiní považovali její původní model za spojený s podmínkami diktatury. Objevovala se také vzájemná obvinění, komu patří právo mluvit jejím jménem a zda lidé ve veřejných funkcích neopustili původní zásady. Jelikož iniciativa neměla členství ani orgán oprávněný rozhodnout většinou, nebylo možné spor uzavřít běžným hlasováním. Stejná volnost, která v nesvobodě umožňovala širokou spolupráci, komplikovala po změně režimu určení společného mandátu.

Dne 3. listopadu 1992 bylo datováno společné prohlášení mluvčích z let 1977 až 1992, které působení Charty uzavřelo. Text konstatoval, že neformální iniciativa dohrála svou historickou roli a její způsob práce odpovídal totalitním poměrům. Péčí o odkaz byli pověřeni Rudolf Battěk, Dana Němcová a Josef Vohryzek. Rozhodnutí nebylo přijato bez odporu a část signatářů jeho legitimitu zpochybnila. I tato námitka patří do historie. Ukazuje paradox společenství bez pevné struktury: nikdo je nemohl vlastnit, ale právě proto nebylo samozřejmé, kdo je oprávněn jeho činnost oficiálně ukončit.

Předání odpovědnosti místo proměny v památník

Ukončení práce nemělo zrušit podpisy ani prohlásit lidská práva za splněný úkol. Závěrečný text vyzval signatáře, aby ideje důstojného občanství, dialogu, tolerance a nedělitelnosti práv prosazovali způsoby přiměřenými nové době. Těmito cestami mohly být politické strany, odborné instituce, spolky, veřejné funkce i nezávislá kritika. Odkaz se tak neměl soustředit v organizaci s historickým jménem, ale rozdělit mezi občany. Takové předání bylo riskantní, protože společná značka poskytovala autoritu. Zároveň odpovídalo původní myšlence, že odpovědnost nelze trvale svěřit malé skupině mluvčích.

Vztah mezi Chartou a Občanským fórem proto nejlépe vystihuje kontinuita lidí a metod spolu s diskontinuitou účelu. První dlouhodobě dokumentovala bezpráví v prostředí bez veřejné soutěže, druhé na krátkou dobu spojilo masové hnutí a otevřelo cestu k volbám. Ani jedna iniciativa nebyla navržena jako trvalá politická strana. Jejich ukončení není jen příběhem úspěchu ani selhání. Připomíná, že demokratická změna vyžaduje umět vytvořit společný prostor, když chybí, a také jej opustit, když jeho úkol převezmou odpovědnější a kontrolovatelné instituce. O životnosti odkazu pak rozhoduje každodenní občanské jednání, ne zachování názvu.