Slovenské hlasy Charty 77: Tatarka, Kusý, Strinka, Mlynárik a Ponická

Československý název, nerovnoměrná skutečnost

Prohlášení Charty 77 se obracelo na československý stát a vycházelo z práv platných v celé federaci. Síť, v níž text vznikal a v prvních týdnech sbíral podpisy, však byla soustředěna především v Praze. Osobní kontakt byl za policejního dohledu základní podmínkou důvěry. Kdo žil stovky kilometrů daleko a nepatřil k pražským literárním, politickým nebo kulturním okruhům, dostával dokument později a s větším rizikem. Federální působnost proto sama nezajišťovala rovnoměrné zastoupení českých zemí a Slovenska.

Ústav pamäti národa uvádí, že do konce roku 1989 pocházelo ze Slovenska 42 signatářů. Číslo je malé ve srovnání s celkovým soupisem téměř devatenácti set zveřejněných jmen, nelze z něj však přímo vyvozovat nezájem slovenské společnosti o lidská práva. Podpis byl jen jednou z forem odporu. Na Slovensku působila rozsáhlá tajná církev, ochranářské skupiny, maďarská menšinová iniciativa, samizdatové okruhy i jednotlivci spojení s českým disentem. Někteří s Chartou spolupracovali nebo sdíleli její cíle, aniž se stali signatáři.

První podpisy a rozdílné životní cesty

Mezi výrazné slovenské signatáře patřili spisovatel Dominik Tatarka, politolog Miroslav Kusý, filosof Július Strinka a historik Ján Mlynárik. Nešlo o jednotnou skupinu vyslanou z Bratislavy. Mlynárik žil v Praze a byl napojen na tamní kulturní prostředí, zatímco Tatarka, Kusý a Strinka působili na Slovensku. Připojili se také další lidé různých profesí, včetně duchovních a odborných pracovníků. Jejich společným bodem nebyl shodný životopis, ale ochota veřejně podpořit požadavek, aby stát dodržoval vlastní zákony a mezinárodní závazky.

Miroslav Kusý podepsal v době, kdy už kvůli postojům po roce 1968 nesměl učit a byl vytlačen z původní odborné kariéry. Dominik Tatarka měl zakázáno publikovat a jeho próza kolovala v opisech. Július Strinka pracoval mimo akademické prostředí, pro které byl vzdělán. Ján Mlynárik spojoval historickou práci s kritikou normalizace. Každý z těchto příběhů ukazuje jinou podobu profesního vyloučení. Podpis nezpůsobil jejich konflikt s mocí od počátku, ale učinil jejich postoj veřejným a poskytl společný rámec pro další dokumentaci.

Proč se síť nerozšířila více

Na omezený počet podpisů působilo několik okolností. Charta vznikla v českém jazykovém a pražském komunikačním centru a v prvních dokumentech se méně věnovala specifickým slovenským otázkám. Pokus získat Alexandra Dubčeka neuspěl, čímž iniciativa přišla o osobnost s mimořádnou autoritou na Slovensku. Část katolického podzemí se obávala, že veřejné spojení s pestrou politickou opozicí ohrozí dlouhodobě budované tajné struktury. Odlišné formy práce proto někdy vedly ke spolupráci, jindy k opatrnému odstupu.

Roli hrála také rychlá zastrašovací kampaň. Stát představoval Chartu jako pražskou akci nepřátel socialismu a snažil se zabránit přenosu dokumentů mezi městy. Na menším a hustěji kontrolovaném pracovišti mohl jediný podpis znamenat okamžitou izolaci. Slovenská společnost navíc nesla vlastní zkušenost s normalizací národních institucí, církevní politikou a vztahem k federaci. Jednoduché vysvětlení údajnou pasivitou by tyto rozdíly zakrylo. Přesnější je zkoumat, jaké jiné sítě existovaly a proč pro ně veřejný podpis nebyl vždy nejúčinnější nebo možnou formou odporu.

Státní bezpečnost, izolace a trestní stíhání

Slovenské orgány Státní bezpečnosti sledovaly signatáře, kontrolovaly jejich korespondenci, instalovaly odposlechy a snažily se přerušit kontakty s českými zeměmi i zahraničím. V Bratislavě vzniklo zvláštní pracoviště zaměřené na Chartu a další opoziční aktivity. Celostátní operace nesly krycí názvy jako Zemetrasenie nebo Rozptyl. Úřední materiály pracovaly s obrazem jednotně řízeného nepřítele, skutečné vztahy přitom byly volnější a často osobní. Právě tato nepřesnost mohla represi rozšiřovat i na lidi, kteří dokument nepodepsali, ale udržovali kontakty nebo šířili nezávislou literaturu.

V roce 1981 byli Miroslav Kusý, Milan Šimečka a historik Jozef Jablonický zatčeni v souvislosti s převozem exilové literatury. Kusý pokračoval v psaní samizdatových textů a spolupracoval se zahraničním rozhlasem, přestože mu prokuratura hrozila dalším stíháním. Represe nemířila pouze na slavná jména. Postihovala spojky, rozmnožovatele, hostitele setkání a rodinné příslušníky. Slovenský rozměr proto nelze rekonstruovat jen ze seznamu podpisů. Důležitou část příběhu obsahují policejní spisy, samizdatové okruhy a svědectví lidí, kteří udržovali informační spojení.

Ponická, Duray a setkávání různých proudů

Spisovatelka Hana Ponická se veřejně postavila normalizační kulturní politice už na sjezdu slovenských spisovatelů v březnu 1977. Následovalo vyloučení ze svazu a zákaz publikování. K Chartě se připojila později a po změně režimu se stala jednou z jejích mluvčích. Její příběh připomíná, že vztah k iniciativě se mohl v čase měnit. Člověk mohl dlouhá léta jednat ve stejném prostoru odporu, aniž byl zveřejněn mezi signatáři, a připojit podpis až ve chvíli, kdy se změnily osobní nebo politické podmínky.

Významnou vazbu představoval také maďarský disent na Slovensku. Miklós Duray a další aktivisté dokumentovali zásahy proti právům maďarské menšiny a navazovali kontakty s českými i zahraničními obránci práv. Vedle toho rostlo ekologické hnutí, jehož nejznámějším výstupem se stala publikace Bratislava nahlas. Jednotlivé proudy nebyly pobočkami Charty a zachovávaly vlastní témata i organizaci. Společný prostor vznikal v konkrétní pomoci, při šíření informací a v přesvědčení, že veřejnou otázku nelze zúžit na rozhodnutí vládnoucí strany.

Rok 1989 a smysl slovenské zkušenosti

Na konci osmdesátých let se občanský odpor na Slovensku rozšiřoval. Svíčková manifestace, ochranářské aktivity, samizdat a veřejné petice vytvářely situaci odlišnou od ledna 1977. Zatčení takzvané bratislavské pětky v srpnu 1989, mezi níž byli Ján Čarnogurský, Miroslav Kusý, Vladimír Maňák, Hana Ponická a Anton Selecký, vyvolalo domácí i zahraniční protesty. Případ ukázal, že represe už nedokáže jednotlivé opoziční proudy snadno oddělit a že obrana konkrétních stíhaných získala širší veřejnou podporu.

Slovenskou kapitolu Charty nelze hodnotit pouze otázkou, proč nebylo podpisů více. Důležitější je sledovat, jak se univerzální jazyk práv překládal do odlišného prostředí a jak se potkával s národní, náboženskou, ekologickou a menšinovou zkušeností. Malý počet veřejných signatářů neznamenal nulový vliv. Charta poskytovala kontakty, zahraniční pozornost a metodu přesné dokumentace. Slovenské iniciativy naopak ukazovaly, že občanský odpor může mít více center a nemusí přijmout jednu značku, aby se podílel na společném oslabení strachu a informační izolace.

Další výzkum musí lépe spojit české a slovenské prameny. Pražská pozůstalost může zachytit přijatý dopis, ale už ne okolnosti jeho vzniku v Bratislavě, Košicích nebo menším městě. Policejní spis zase podrobně eviduje kontakt, aniž věrně vysvětluje jeho obsah. Důležitá je také práce s jazykem: slovenská verze dokumentu, překlad do maďarštiny nebo zpráva určená zahraničnímu publiku mohly zvýraznit jinou zkušenost. Takové rozdíly nejsou okrajovou bibliografickou otázkou. Ukazují, kdo byl zamýšleným čtenářem a jak se obecný požadavek práv vztahoval ke konkrétní komunitě. Československé dějiny Charty budou úplné teprve tehdy, až slovenské prostředí nebude jen krátkou odbočkou od pražského příběhu, ale jedním z míst, odkud se celek vykládá. Pomoci mohou regionální sbírky, rodinné pozůstalosti a rozhovory vedené ve více jazycích, které doplní pohled centrálních institucí. Takový postup může objevit i spolupracovníky, jejichž jméno žádný zveřejněný podpis neuchoval.