Jak se vyráběl samizdat: Petlice, Expedice, Popelnice a síť opisovačů

Samizdat nebyl jeden časopis ani jeden žánr

Slovem samizdat se označuje neoficiální vydávání textů mimo státem kontrolovaná nakladatelství, tiskárny a distribuční síť. V normalizačním Československu tak vycházely romány, básně, filosofické studie, náboženské texty, hudební časopisy, politické eseje i zprávy o soudních procesech. Jednotlivé edice se lišily výběrem autorů, úpravou i počtem kopií. Nespojoval je jednotný program, ale praktická odpověď na cenzuru: pokud veřejná instituce odmítá text kvůli názoru nebo jménu autora, lze vytvořit jinou cestu mezi autorem a čtenářem.

Samizdat nebyl synonymem každého zakázaného rukopisu. Text se stal vydáním teprve díky soustavě práce, která zahrnovala redakci, opisování, označení edice, někdy číslování výtisků, vazbu a distribuci. Vedle pečlivě vedených knižních řad existovaly jednorázové opisy, letáky a časopisy rozmnožované různými technikami. Hranice mezi soukromou kopií a edicí nebyla vždy ostrá. Pro historika je proto důležité zkoumat konkrétní exemplář, jeho titulní list, typ stroje, papír, poznámky a cestu do sbírky, nikoli jen známý název díla.

Psací stroj jako malá tiskárna

Základním výrobním prostředkem byl psací stroj a tenký průklepový papír proložený kopírovacími listy. Zkušený opisovač mohl jedním úhozem vytvořit několik čitelných kopií, poslední vrstvy však bývaly slabé a každá chyba se opakovala v celém svazku. Dlouhou knihu bylo nutné rozdělit mezi více lidí, sjednotit stránkování a nakonec zkompletovat. Psaní vyžadovalo čas, přesnost a fyzickou sílu. Hluk stroje mohl být v bytě nápadný, papír a pásky se obtížně sháněly a hotové balíky zabíraly místo, které bylo třeba chránit před prohlídkou.

Pro větší náklad se používal cyklostyl, ormig, fotografické zmenšení nebo později dostupnější kopírky a elektrické stroje s pamětí. Technika často přicházela tajně ze zahraničí a její obsluha vyžadovala další dovednosti. Jedno centrální výrobní místo by policie snadno zničila, proto se práce rozdělovala. Základní várka mohla putovat do Brna, Ostravy, Bratislavy nebo menšího města, kde ji další lidé znovu rozmnožili. Počet čtenářů tak mohl mnohonásobně převýšit počet kopií vzniklých v prvním kroku.

Petlice, Expedice a Popelnice

Edici Petlice založil Ludvík Vaculík v roce 1972. Nabízela zakázaným autorům cestu, jak udržet literární práci v oběhu a zachovat základní redakční řád. Knihy dostávaly ediční podobu, přestože vznikaly v malém počtu strojopisů. Okruh opisovačů, mezi nimi například Zdena Erteltová a Otta Bednářová, přenesl stovky rukopisů k dalším čtenářům. Petlice tím dokazovala, že zákaz oficiálního vydání nemusí přerušit vztah autora s veřejností ani paměť literatury.

Edice Expedice spojená s Václavem a Olgou Havlovými vydávala od poloviny sedmdesátých let beletrii, eseje a další texty. Jiří Gruntorád vytvořil na konci desetiletí edici Popelnice, v níž postupně připravil přibližně 130 titulů. Názvy edic byly známkou kontinuity, nikoli obchodní značkou v běžném smyslu. Každá stála na důvěře autorů, redaktorů, opisovačů a lidí, kteří poskytli byt nebo materiál. Stejný rukopis mohl navíc kolovat v různých opisech a později vyjít v exilovém nakladatelství, takže jeho bibliografický příběh nekončil jedním domácím vydáním.

Dokumenty Charty a pravidelný tok zpráv

Samizdat byl pro Chartu 77 nezbytný, protože oficiální tisk její dokumenty nezveřejňoval. Jednotlivá stanoviska se opisovala samostatně, od ledna 1978 je však doplnily pravidelně vydávané Informace o Chartě 77. Bulletin přinášel dokumenty mluvčích, zprávy o policejních zásazích, otevřené dopisy a po založení VONS také sdělení o stíhaných lidech. Redakční práce nebyla pouhým mechanickým kopírováním. Údaje bylo třeba ověřit, sjednotit jména a data, rozhodnout o pořadí a opravit chyby, které by mohly poškodit konkrétního člověka.

První čísla vznikala v malém množství a dále se spontánně rozmnožovala na dalších místech. Na výrobě a rozpisu se podílely desítky lidí, z nichž mnozí nebyli veřejně známí. Distribuce využívala osobní návštěvy, zavazadla, poštu i předávání přes důvěryhodné prostředníky. Každý další článek sítě znal jen část celé cesty, což omezovalo škodu při výslechu. Současně vznikal problém autenticity. Čtenář musel vědět, zda text skutečně vydali mluvčí nebo redakce. Podpis, známý strojopisný vzhled a porovnání více kopií proto plnily praktickou ověřovací funkci.

Trest za papír, pásku a předanou knihu

Stát mohl samizdat postihovat prostřednictvím domovních prohlídek, zabavování strojů, výslechů, pracovních sankcí i trestních řízení pro pobuřování nebo podvracení republiky. Nebezpečný nebyl jen autor známého politického textu. Riziko nesla opisovačka, knihvazač, člověk převážející balík i majitel bytu, v němž ležel papír. Represe se opírala o představu, že nezávislé šíření informací narušuje monopol státu. Právě proto může zdánlivě technická historie výroby ukázat politickou povahu cenzury přesněji než obecné tvrzení o zákazu knih.

Jiří Gruntorád byl za svou vydavatelskou činnost vězněn a po návratu podroben ochrannému dohledu. Mnozí další přišli o materiál, zaměstnání nebo možnost studia. Síť však nebyla snadno nahraditelná jedním zásahem, protože se opírala o opakovatelnou dovednost a osobní vztahy. Když policie odnesla stroj, mohl se text znovu přepsat jinde. Tato odolnost měla svou cenu: neustálou opatrnost, přetížení několika zkušených lidí a riziko, že informace o spolupracovnících získá Státní bezpečnost. Samizdat proto nebyl bezpečným únikem z moci, ale každodenním vyjednáváním s jejím dosahem.

Od utajených polic k veřejnému archivu

Po roce 1989 se sbírky, které lidé uchovávali v bytech, staly základem knihoven a archivů. Jiří Gruntorád otevřel Libri prohibiti, specializovanou knihovnu samizdatové a exilové literatury. Další fondy spravují Národní knihovna, Národní muzeum, literární archivy a výzkumné instituce. Zachování není samozřejmé. Nekvalitní papír stárne, kopie jsou neúplné a původ exempláře se může ztratit. Katalogizace proto musí spojit fyzickou ochranu s rozhovory, bibliografiemi a porovnáním edičních řad.

Digitální zpřístupnění otevírá samizdat novým čtenářům, nesmí však vymazat jeho materiální a sociální stránku. Jediný soubor na obrazovce skrývá hodiny psaní, chyby posledního průklepu, cestu přes několik bytů i osobní riziko. Profesionální archiv má ukázat obojí: čitelný obsah a původ konkrétního vydání. Samizdat není důležitý proto, že každá jeho věta byla kvalitní nebo pravdivá. Je důkazem, že lidé dokázali vytvořit vlastní veřejný oběh textů, redakční pravidla a paměť v době, kdy byly tiskárny a knihkupectví pod politickou kontrolou.

U každého digitalizovaného svazku je proto cenné uvést nejen autora a název, ale také edici, přibližné datum, rozsah, techniku rozmnožení a známý původ exempláře. Různé opisy téhož díla mohou obsahovat opravy, chybějící stránky nebo poznámky čtenářů a nemusejí být zaměnitelné. Současně je třeba respektovat autorská a osobnostní práva, protože zveřejnění na internetu má jiný dosah než půjčení strojopisu v badatelně. Archivní hodnota nevzniká tím, že se vše bez výběru nahraje jako obrázek. Vzniká spojením kvalitní kopie, popisu, možnosti citovat konkrétní vydání a vysvětlení, co o jeho cestě víme a co zůstává nejisté. Takový postup zachovává dobrodružství samizdatu bez toho, aby z něj dělal romantický předmět bez redakční historie. Zároveň dovoluje sledovat spolupráci lidí, kteří se na titulní list nikdy nedostali: opisovačů, knihvazačů, kurýrů a správců ukrytých sbírek. Materiální detail se tak stává pramenem k sociálním dějinám celé nezávislé kultury. Čitelný přepis a obraz originálu se proto mají doplňovat, nikoli navzájem nahrazovat.