Rehabilitace Ivana Jirouse uzavřela další část procesu s undergroundem z roku 1976

Květnové rozhodnutí očistilo Ivana Jirouse, červnový verdikt přiznal rehabilitaci také Milanu Hlavsovi za vazbu ve stejném tažení proti nezávislé hudbě.

Pravomocná rehabilitace Ivana Jirouse

Okresní soud Praha-západ dne 15. května 2026 pravomocně rozhodl o soudní rehabilitaci Ivana Martina Jirouse za jeho druhé odsouzení v roce 1976. Rozhodnutí vydala soudkyně Jana Vrzalová na návrh, který podala Jirousova dcera Marta Veselá Jirousová. Tehdejší soud poslal uměleckého vedoucího skupiny The Plastic People of the Universe na osmnáct měsíců do vězení za organizování undergroundových koncertů. Rehabilitace po půlstoletí právně potvrdila politickou povahu trestu, který komunistická justice vedla pod obviněním z výtržnictví.

Nejvyšší soud sice původní rozsudky zrušil už v roce 2002, tehdy však nebyla formálně vyslovena Jirousova účast na soudní rehabilitaci. Květnové rozhodnutí doplnilo právě tento chybějící právní krok. Rozdíl není jen terminologický. Zrušení vadného rozsudku odstraňuje jeho další účinky, zatímco výslovné přiznání rehabilitace pojmenovává odsouzeného jako člověka poškozeného politickou represí. Pro rodinu má takové rozhodnutí význam i tehdy, když Jirous zemřel v roce 2011 a žádná právní náprava mu nemůže vrátit dobu strávenou ve vězení.

Čtrnáct obviněných a čtyři tresty

Prokurátor Jan Kovařík podal v červenci 1976 k Okresnímu soudu Praha-západ obžalobu na čtrnáct lidí z prostředí nezávislé hudby. Před hlavním soudem nakonec stanuli Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec. Ve dnech 21. až 23. září 1976 je soud uznal vinnými z výtržnictví. Jirous dostal osmnáct měsíců, Zajíček dvanáct měsíců a Karásek s Brabencem po osmi měsících nepodmíněně. Krajský soud v Praze v listopadu původní verdikty potvrdil.

Zbývajících deset obviněných bylo po určité době propuštěno z vazby a nebylo odsouzeno. Tato skupina však také nesla přímé následky tažení proti undergroundu, protože samotná vazba znamenala týdny omezení svobody bez konečného rozsudku. Do roku 2026 už dosáhli rehabilitace například Karel Soukup a Josef Janíček. Postupné soudní rozhodování ukazuje, že jeden historický zásah vytvořil několik odlišných právních situací. U odsouzených je nutné napravovat rozsudek, u neodsouzených samostatně posoudit nezákonnost vazby a zastaveného stíhání.

Červnový verdikt pro Milana Hlavsu

Další část případu uzavřel tentýž okresní soud 2. června 2026. Přiznal soudní rehabilitaci Milanu Mejlovi Hlavsovi, spoluzakladateli skupiny The Plastic People of the Universe, který v roce 1976 strávil několik týdnů ve vazbě, ale odsouzen nebyl. Návrh podala jeho rodina. Soud tím uznal, že také vazba člověka stíhaného kvůli účasti na koncertech představovala nezákonnou perzekuci, přestože státní orgány jeho případ nakonec nedovedly k odsuzujícímu rozsudku.

Červnovému rozhodnutí předcházel dubnový nález Ústavního soudu v jiné věci, týkající se výtvarníka Milana Knížáka. Ústavní soud vysvětlil, že rehabilitace může být přiznána i lidem, jejichž stíhání bylo po propuštění z vazby zastaveno. Pokud zákon připouští dva výklady, soud nemá volit ten, který by k původní křivdě přidal další odmítnutí nápravy. Tento právní rámec otevřel cestu k přesnějšímu posouzení osudů lidí, kteří nebyli odsouzeni, ale jejichž svoboda byla přesto v politicky vedeném řízení omezena.

Proces, který přispěl ke vzniku Charty 77

Tažení proti undergroundu mělo širší dopad než jednotlivé tresty. Proces sledovali spisovatelé, filozofové, duchovní a další lidé, kteří se s hudebníky nemuseli kulturně ani generačně ztotožňovat. Spojila je obrana práva na nezávislou tvorbu a odpor proti tomu, aby stát trestal hudební projevy jako běžnou kriminalitu. Solidarita s vězněnými pomohla vytvořit osobní a názorové vazby, z nichž na přelomu let 1976 a 1977 vyrostla Charta 77. Jirous se později stal jejím signatářem a podstatnou postavou českého undergroundu.

Květnové a červnové verdikty z roku 2026 dovolují číst proces jako celek složený z různých životních osudů. Jirous strávil za druhé odsouzení rok a půl ve vězení, Hlavsa týdny ve vazbě bez rozsudku a další obvinění prošli vlastními řízeními. Každý případ proto potřebuje samostatné právní rozhodnutí, přestože všechny vyrůstají ze stejné represivní kampaně. Rehabilitace po padesáti letech potvrzují, že kulturní nezávislost nebyla výtržnictvím a že trestní právo bylo v roce 1976 použito k potlačení společenství, jehož solidarita nakonec přispěla k veřejné obraně lidských práv.