Kdo Chartu podepisoval, proč se historické součty mírně liší a jakou cenu mohl mít jediný podpis.
Signatáři Charty 77: podpis jako veřejná odpovědnost
Kdo Chartu podepisoval, proč se historické součty mírně liší a jakou cenu mohl mít jediný podpis.
Signatář nebyl člen organizace
Charta 77 neměla členskou evidenci v běžném smyslu, přihlášku ani orgán, který by rozhodoval o přijetí. Signatářem se stal člověk, jehož souhlas s prohlášením byl přijat a zveřejněn. V první vlně psali lidé souhlas vlastní rukou na samostatné lístky, uváděli jméno a adresu a připojovali podpis. Nehlasovali tím pro společný politický program. Potvrzovali, že považují obranu lidských a občanských práv za svou věc a jsou ochotni vystoupit z anonymity.
Tento rozdíl vysvětluje, proč nelze všechny signatáře automaticky označovat za aktivisty stejného typu. Někteří psali dokumenty, sbírali informace, rozmnožovali samizdat nebo zastávali funkci mluvčích. Jiní podpisem vyjádřili zásadní souhlas, ale do každodenní práce se zapojovali méně nebo vůbec. Vedle nich existoval široký okruh nepodepsaných spolupracovníků: přepisovali texty, ukrývali materiály, pomáhali rodinám vězněných nebo zajišťovali spojení se zahraničím. Dějiny Charty jsou proto širší než samotný seznam jmen.
Proč se počty liší
Už první součet vyžaduje vysvětlení. Závěr prohlášení tradičně uvádí 242 prvních signatářů, dobově zveřejněný seznam a archivní výstava ÚSTR však pracují s 241 zveřejněnými jmény a podpisy. V přípravě existovaly také podpisy deponované, nezveřejněné, duplicitní nebo později zpochybněné. Rozdíl tedy není důvodem k senzačním teoriím; ukazuje, že je nutné rozlišit fyzický lístek, jméno určené k publikaci a skutečně zveřejněný seznam.
Podobně se mírně rozcházejí celkové bilance. Výstava ÚSTR z roku 2017 uvádí 1 883 lidí do ledna 1990, starší graf sestavený z podkladů Libri prohibiti zachycuje 1 887 zveřejněných osob do 17. listopadu 1989. Rozdíl může souviset s metodikou, opravami jmen a stavem archivního soupisu. Pro obecný text je proto přesnější mluvit o přibližně 1 900 signatářích než předstírat, že jediné číslo řeší všechny archivní varianty. Podstatné je, že podpisy přibývaly po celé období normalizace, nikoli jen v lednu 1977.
Společenství rozdílných zkušeností
Mezi prvními signatáři byli Václav Havel, Jan Patočka, Jiří Hájek, Jaroslav Seifert, Marta Kubišová, Jiří Kolář, Josef Zvěřina nebo Pavel Juráček. Známá jména ale nesmějí zakrýt sociální a názorovou různorodost. Vedle spisovatelů a akademiků podepisovali dělníci, technici, duchovní, bývalí političtí vězni, lidé undergroundu i někdejší komunisté vyloučení po roce 1968. Právě setkání lidí, kteří by se v jiné situaci politicky neshodli, bylo jednou z nejvýraznějších vlastností Charty.
Různorodost však neznamenala rovnoměrné zastoupení celé společnosti. První síť byla silně soustředěna v Praze a vznikala přes osobní kontakty. Slovenských signatářů bylo v celkovém souboru podstatně méně než českých. Postupně ale přibývaly regionální okruhy a mimo Prahu hráli významnou roli lidé spojení s undergroundem. Charta nebyla statistickým vzorkem obyvatelstva; byla otevřenou sítí, jejíž skutečný dosah závisel na kontaktech, odvaze i možnostech přenášet texty přes policejní dohled.
Cena podpisu a strategie solidarity
Podpis mohl znamenat ztrátu zaměstnání, znemožnění profesní kariéry, domovní prohlídky, výslechy, sledování i omezení studia dětí. Následky nebyly pro každého stejné a nebyly vždy okamžité, právě jejich nepředvídatelnost však vytvářela tlak. V některých rodinách se manželé dohodli, že podepíše jen jeden, aby oba současně nepřišli o obživu. Studentům někdy přátelé podpis rozmlouvali kvůli téměř jistému vyloučení ze školy. Jiní lidé zůstávali navenek mimo Chartu, protože mohli být užitečnější jako kurýři nebo kontakty s exilem.
Veřejný podpis proto nelze měřit jen pozdější slávou jednotlivých jmen. Jeho smyslem bylo převzít odpovědnost za konkrétní tvrzení v prostředí, kde nezávislý veřejný projev nesl osobní následky. Současně je třeba respektovat ty, kteří pomáhali bez podpisu, i ty, kteří po nátlaku ustoupili. Archivní seznam je nepostradatelný pramen, ale není žebříčkem morální hodnoty. Ukazuje především, jak se z jednotlivých vlastnoručních rozhodnutí vytvořila dlouhodobá veřejná kontinuita, kterou se režimu nepodařilo přerušit.