Tři finalistky Havlovy ceny 2026: veřejný hlas, právní pomoc a obhajoba před soudem

Masih Alinejad: zkušenost, která získává publikum

Íránsko-americká novinářka Masih Alinejad je spojena s kampaní My Stealthy Freedom proti povinnému zahalování žen v Íránu. Její metoda vychází ze zveřejňování konkrétních zkušeností: osobní fotografie a příběh se mohou dostat k publiku, které by se o nich jinak nedozvědělo. O vzniku kampaně mluvila například v rozhovoru pro americký rozhlas NPR v roce 2018. [2]

Tento typ práce stojí mezi žurnalistikou a občanskou kampaní. Novinářka zprostředkovává svědectví, současně veřejně prosazuje změnu určitého pravidla. Pro čtenáře je užitečné obě roviny rozlišovat: osobní výpověď vypovídá o zkušenosti svého autora, zatímco politický požadavek patří k programu kampaně. Ani velký počet sdílení sám nenahrazuje ověřování jednotlivých příběhů.

Veřejná viditelnost navíc není totéž co bezpečí. Rozhodnutí vystoupit pod vlastním jménem nebo zveřejnit fotografii může mít jiné důsledky pro člověka v zahraničí a pro člověka, který zůstává doma. Při práci s podobnými svědectvími proto vedle jejich dosahu záleží také na souhlasu, kontextu a ochraně lidí, kteří je poskytují.

Márta Pardavi: práva v každodenním řízení

Márta Pardavi je právnička a spolupředsedkyně Maďarského helsinského výboru. Parlamentní shromáždění Rady Evropy při oznámení nominace připomnělo její práci pro žadatele o azyl a uprchlíky i sledování fungování justice a bezpečnostních složek. Zde se lidskoprávní agenda odehrává především v právním zastupování, dokumentaci a kontrole konkrétních postupů. [1]

Pardavi už při vystoupení před výborem Evropského parlamentu v prosinci 2017 popsala dvě hlavní oblasti činnosti organizace: ochranu uprchlíků a ochranu práv lidí v detenci a trestním řízení. Výbor, založený v roce 1989, tehdy sám patřil mezi finalisty Havlovy ceny. Jde o starší doklad zaměření organizace, nikoli o popis současného znění maďarských zákonů. [3]

Právní pomoc se od veřejné kampaně liší také měřítkem výsledku. Pozornost může směřovat k jedné lhůtě, rozhodnutí nebo možnosti účinně předložit argument. Zajištění procesních práv přitom neznamená automatický souhlas se vším, co zastupovaný člověk tvrdí. Smyslem zastupování je umožnit, aby o jeho věci bylo rozhodnuto stanoveným postupem, nikoli jej předem nahradit veřejným soudem.

Nasrin Sotoudeh: když je stíhána i obhájkyně

Íránská advokátka Nasrin Sotoudeh zastupovala novináře, aktivisty, příslušníky menšin i mladistvé ohrožené trestem smrti. Evropský parlament jí v roce 2012 spolu s filmařem Džafarem Panahím udělil Sacharovovu cenu. Její případ tak dlouhodobě propojuje otázku práv klientů s podmínkami, v nichž mohou pracovat samotní právníci. [1, 4]

Na začátku dubna 2026 byla znovu zadržena. Agentura Reuters 13. května informovala o propuštění na kauci s odvoláním na íránská média a její dceru. Propuštění na kauci není zproštěním obžaloby ani zprávou o konečném uzavření případu. V časově citlivém profilu má tato právní a chronologická přesnost přednost před jednoduchým příběhem s definitivním koncem. [5]

Pokud se obhájce sám stane předmětem trestního řízení, je třeba odděleně sledovat dvě otázky: jaké konkrétní jednání mu úřady vytýkají a zda jeho klienti nadále mohou využívat účinnou právní pomoc. Odpověď nelze odvodit pouze z veřejné pověsti právníka ani ze samotné existence obvinění.

Co spojuje rozdílné způsoby práce

Havlova cena je udělována od roku 2013 a na její organizaci se podílí Nadace Charty 77. Zahrnuje finanční částku 60 000 eur. Letošní výběr tak přináší současné případy do institucionálního rámce, který se hlásí k Havlovu lidskoprávnímu odkazu. [1, 6]

Každá finalistka pracuje jinak. Alinejad přenáší zkušenosti íránských žen do veřejné debaty, Pardavi poskytuje právní pomoc a sleduje práci institucí, Sotoudeh hájí lidi před soudy a sama čelí stíhání. Vyhlášení laureátky ukáže rozhodnutí poroty. Práce všech tří pokračuje i mimo slavnostní sál.