Vídeňský Nachtasyl: co začínalo tam, kde končil nucený odchod

Odjezd není úplný příběh

Po osmnácti měsících vězení v rámci akce Asanace byl Jiří Chmel v roce 1982 vypovězen do Rakouska. Ve Vídni pak roku 1987 založil klub Nachtasyl, v němž se setkávali lidé z českého a slovenského exilu. [1, 2]

Samotný přechod do bezpečnější země však neodpovídá na všechny otázky dalšího života. Kde se lidé znovu setkají, v jakém jazyce budou mluvit a jak obnoví běžné vztahy? Jak se dostanou ke kultuře, kterou znali, a současně k té, do níž přicházejí? Tyto otázky patří do dějin exilu stejně jako administrativní rozhodnutí o odchodu.

Zaměření na kulturní místo přitom neumenšuje váhu předchozího nátlaku. Pouze odmítá ztotožnit celý život člověka s jednáním úřadů, které ho postihly. Exulant není jen objekt vyšetřovacího spisu nebo příjemce azylu. Je také někdo, kdo znovu vytváří vztahy a může ovlivňovat prostředí, v němž se ocitl.

Klub jako společný prostor

Televize ZDF při uvedení dokumentu Josefa Haslingera v roce 2010 popsala Nachtasyl jako místo, kde se scházeli čeští a slovenští emigranti a vedli rozhovory o starém i novém domově. Připomněla také odkaz názvu na stejnojmennou hru Maxima Gorkého. Zpráva zachycuje způsob, jakým vznik filmu klub představil německojazyčnému publiku. [2]

Podobný prostor lze chápat jako součást kulturní infrastruktury, aniž by musel mít podobu velké instituce. Umožňuje vědět, kde někoho najít, koho se zeptat a kde může zaznít hudba nebo četba. Pravidelné setkávání má jinou funkci než jednorázová slavnost. Vytváří možnost vrátit se a navázat tam, kde předchozí rozhovor skončil.

Není ovšem důvod představovat si každé takové místo jako bezkonfliktní komunitu. Společná zkušenost odchodu nezaručuje shodné názory ani životní potřeby. Přesnější otázka zní, zda prostor dovoluje vedle sebe existovat lidem, kteří se v mnohém liší. Právě tím se kulturní dějiny odlišují od slavnostního skupinového portrétu.

Fotografie a film vedle úředního dokumentu

Pozvánka na setkání ve Fratres uváděla rozhovor Ivany Chmel Denčevové s Jiřím Chmelem a fotografem Abbém Libánským. Na programu byl také Haslingerův film Die Heimat der Heimatlosen a vystoupení Jaroslava Hutky. [1]

Kombinace svědectví, fotografie, filmu a hudby otevírá více způsobů, jak zachytit stejnou minulost. Úřední spis může doložit datum a rozhodnutí. Fotografie zachová podobu setkání, zatímco rozhovor umožní účastníkovi vysvětlit jeho vlastní význam. Ani jeden pramen však nemusí sám obsahovat všechny potřebné souvislosti.

Dokumentární film je navíc vždy výběrem: někdo rozhodl, koho se zeptat, které odpovědi ponechat a jak je seřadit. To není důvod jej odmítnout. Je to důvod číst jej současně jako svědectví o klubu a jako pozdější způsob vyprávění o něm. U Haslingerova filmu je podstatné už to, že československou exilovou zkušenost zprostředkovává rakouský autor.

Přeshraniční paměť bez jednoduchého přirovnání

Kulturbrücke Fratres rozvíjí česko-rakouskou kulturní spolupráci od roku 1995. Program o exilu tak před blížícím se padesátým výročím Charty 77 připomněl, že přeshraniční vztahy nekončily odchodem lidí z Československa. [1]

Současné setkávání však není pokračováním nuceného exilu za stejných podmínek. Liší se možnost cestovat, vracet se i veřejně vystupovat. Smyslem historického srovnání není tyto rozdíly vymazat, ale porozumět tomu, co jednotlivé možnosti znamenají. Návrat k Nachtasylu může proto rozšířit paměť Asanace o kapitolu, kterou samotný popis perzekuce neobsáhne: jak lidé po odchodu znovu získávali prostor, v němž nebyli pouze vyhnanci, ale také spolupracovníky, posluchači, autory a hostiteli.