Všeobecná deklarace lidských práv: společný jazyk svobody a důstojnosti

Jak třicet článků deklarace OSN vytvořilo základ moderní ochrany lidských práv a ovlivnilo jazyk Charty 77.

Odpověď na zkušenost války a diktatur

Všeobecnou deklaraci lidských práv přijalo Valné shromáždění OSN 10. prosince 1948 v Paříži. Vznikla po druhé světové válce a holokaustu, v době, kdy bylo zřejmé, že zacházení státu s vlastními obyvateli nelze považovat jen za jeho vnitřní věc. Zástupci zemí s rozdílnými politickými, právními i kulturními tradicemi hledali minimální soubor práv, která náležejí každému člověku. Výsledkem nebyla ústava světového státu, ale veřejně vyhlášené měřítko, podle něhož lze jednání každé vlády posuzovat.

Úvod deklarace spojuje svobodu, spravedlnost a mír s uznáním přirozené důstojnosti člověka. Tento obrat je zásadní: práva nejsou odměnou za loajalitu, zásluhy, původ nebo správný názor. Člověk je má proto, že je člověkem. Deklarace zároveň připomíná, že práva potřebují zákonnou ochranu, jinak se společnost vystavuje tyranii a násilí. Přestože dokument sám není mezinárodní smlouvou ratifikovanou státy, stal se východiskem následných úmluv, ústav a institucí a výrazně ovlivnil vývoj mezinárodního práva.

Třicet článků tvoří jeden celek

První články vyhlašují svobodu a rovnost všech lidí a zákaz diskriminace. Následují práva chránící život, osobní bezpečnost, právní osobnost, rovnost před zákonem, spravedlivý soud a soukromí. Deklarace zakazuje otroctví, mučení, svévolné zatčení a vyhnanství. Chrání svobodu pohybu, právo na státní příslušnost, rodinu a majetek. Články o svobodě myšlení, svědomí, náboženství, projevu, shromažďování a účasti na vládě vymezují prostor veřejného života, v němž občan není pouhým objektem státní správy.

Stejný dokument zakotvuje právo na sociální zabezpečení, práci za spravedlivých podmínek, odpočinek, přiměřenou životní úroveň, zdravotní péči, vzdělání a účast na kultuře. Toto spojení je důležité. Autoři deklarace nepovažovali svobodu projevu a ochranu před hladem za konkurenční hodnoty. Důstojný život vyžaduje obojí. Závěrečné články připomínají povinnosti člověka vůči společnosti a připouštějí jen taková zákonná omezení práv, která chrání práva druhých a obecné blaho v demokratickém řádu. Nikdo přitom nesmí deklaraci použít jako záminku k ničení práv, která vyhlašuje.

Od deklarace ke dvěma paktům

Obecné zásady z roku 1948 rozvedly o osmnáct let později dva mezinárodní pakty: o občanských a politických právech a o právech hospodářských, sociálních a kulturních. Na rozdíl od deklarace jsou pakty smlouvami, které po ratifikaci vytvářejí právní závazky. Rozdělení do dvou dokumentů odráželo politické spory studené války, nesmí však zakrýt společný původ. Oba pakty začínají důstojností lidské osoby a společně převádějí ideál deklarace do podrobnějších pravidel. Československo je zveřejnilo ve Sbírce zákonů v říjnu 1976.

Pro Chartu 77 představovala deklarace nejširší rámec, zatímco pakty nabízely konkrétní a Československem přijatý právní nástroj. Zakládající prohlášení proto odkazuje na oba typy dokumentů: na univerzální vyjádření lidských práv i na závazky, které stát výslovně ratifikoval. Tento postup umožnil mluvit o domácích případech v jazyce srozumitelném za hranicemi. Zákaz publikovat, výslech kvůli přesvědčení nebo diskriminace při studiu nebyly pouze zvláštností československého systému. Byly porovnatelné s pravidly, k nimž se hlásilo mezinárodní společenství.

Jak deklaraci číst dnes

Historický český překlad dostupný prostřednictvím OSN místy používá starší pravopis a slavnostní jazyk. Smysl dokumentu se tím nemění, při čtení je však užitečné odlišit původní znění od současného redakčního vysvětlení. Každý článek lze číst samostatně, největší sílu má ale deklarace jako celek. Ochrana soukromí bez svobody projevu je neúplná, stejně jako politická účast bez vzdělání nebo rovnost před zákonem bez účinného soudu. Jednotlivá práva se podpírají navzájem a žádná vláda si nemůže vybrat jen ta, která jí vyhovují.

Pro porozumění Chartě 77 je podstatná ještě jedna myšlenka: deklarace oslovuje nejen státy, ale také jednotlivce a společenské instituce. Odpovědnost za veřejné poměry proto nekončí konstatováním, že moc porušuje vlastní pravidla. Občan může pravdivě popsat skutečnost, zastat se druhého, uchovat dokument a odmítnout účast na bezpráví. Charta tuto obecnou výzvu převedla do podmínek normalizačního Československa. Její význam nespočíval v tom, že by lidská práva vynalezla, ale že požadovala brát jejich již přijatý jazyk vážně.

Univerzálnost neznamená stejnost

Na přípravě deklarace se podíleli zástupci různých částí světa a text vznikal v debatě, nikoli jako vývoz jediné národní ústavy. Univerzálnost proto neznamená, že všichni lidé musejí žít stejně. Znamená, že kulturní, politický ani hospodářský rozdíl nesmí sloužit jako omluva pro mučení, diskriminaci nebo umlčení. Způsob uskutečnění práva se může lišit, jeho základní nositel, lidská osoba, však neztrácí důstojnost změnou hranice nebo režimu.

Tato myšlenka vysvětluje, proč se k Chartě mohli připojit lidé tak rozdílných přesvědčení. Nemuseli si osvojit společnou filosofii dějin ani jednotný životní styl. Stačilo přijmout, že existuje mez, za níž stát ani většina nesmějí vůči jednotlivci zajít, a že některé podmínky důstojného života patří všem. Univerzální jazyk tím neodstraňuje spor. Vytváří bezpečný prostor, v němž lze spor vést bez perzekuce a bez odepření práv protivníkovi.

Plné znění dokumentu

Pramen: Informační centrum OSN v Praze - české vydání. Podmínky zveřejnění: © 2015 United Nations. České vydání připravilo Informační centrum OSN v Praze. Tiráž vydání dovoluje reprodukci celku i částí bez předchozího souhlasu, pokud je dílo šířeno zdarma, bez emblému OSN a s uvedením autorských údajů. Web text zpřístupňuje bezplatně, přebírá pouze text Deklarace a emblém OSN nepoužívá.

Úvod

U vědomí toho,
že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,

že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbavení strachu a nouze, se budou těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,

že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,

že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy,

že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,

že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznávání a zachovávání lidských práv a základních svobod a

že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku,

Valné shromáždění

vyhlašuje tuto

Všeobecnou deklaraci lidských práv

jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.

Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.

Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.

Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci.

Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.

Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.

Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.

1. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.
2. Nikdo nesmí být odsouzen pro čin nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly trestné podle státního nebo mezinárodního práva. Rovněž nesmí být uložen trest těžší, než jakého bylo lze použít v době, kdy byl trestný čin spáchán.

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

1. Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu.
2. Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.

1. Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.
2. Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně odůvodněného nepolitickými zločiny nebo činy, které jsou v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů.

1. Každý má právo na státní příslušnost.
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

1. Muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodů příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva.
2. Sňatky mohou být uzavřeny jen se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů.
3. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.

1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými.
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

1. Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.
2. Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení.

1. Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.
2. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
3. Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.

Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s organizací a s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.

1. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.
2. Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.
3. Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.
4. Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat s jinými odborové organizace a přistupovat k nim.

Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou.

1. Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
2. Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské nebo nemanželské, požívají stejné sociální ochrany.

1. Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní vzdělání je povinné. Technické a odborné vzdělání budiž všeobecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností.
2. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Spojených národů pro zachování míru.
3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

1. Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích.
2. Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.

Každý má právo na to, aby vládl takový sociální a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody stanovené v této deklaraci byly plně uplatněny.

1. Každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost.
2. Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.
3. Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů.

Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

Prameny použité v textu

• Všeobecná deklarace lidských práv v češtině - OHCHR
• Všeobecná deklarace lidských práv - evropská kancelář OHCHR