Pokus o doručení Prohlášení, automobilová honička, první zatýkání a zveřejnění v zahraničním tisku.
6. leden 1977: den, kdy Charta vstoupila do veřejnosti
Pokus o doručení Prohlášení, automobilová honička, první zatýkání a zveřejnění v zahraničním tisku.
Tři data jednoho začátku
U vzniku Charty 77 se snadno smíchají tři rozdílná data. Zakládající prohlášení nese datum 1. ledna 1977. Dne 6. ledna se je organizátoři pokusili oficiálně doručit československým institucím a ve stejné době se první zprávy dostaly do zahraničního tisku. Některé deníky vyšly s materiálem 7. ledna, pařížský Le Monde však kvůli svému večernímu vydání přinesl zprávu už o den dříve. Charta tedy nebyla sepsána 6. ledna; tento den se z neveřejně připravovaného textu stala mezinárodní veřejná událost.
Plán měl dvě rovnocenné části. Mluvčí chtěli postupovat jako občané, kteří se obracejí na vlastní stát, nikoli jako tajná skupina komunikující pouze se zahraničím. Současně však dobře věděli, že domácí sdělovací prostředky text svobodně otisknout nemohou. Proto byla připravena jak cesta k Federálnímu shromáždění, Úřadu předsednictva federální vlády a Československé tiskové kanceláři, tak cesta kopií k západním novinářům. Zahraniční publicita neměla nahrazovat domácí adresáty, ale prolomit informační blokádu.
Cesta, kterou StB zastavila
Ráno 6. ledna vyjeli Václav Havel, spisovatel Ludvík Vaculík a herec Pavel Landovský autem s originálem prohlášení, průvodními dopisy, podpisovými lístky a zásilkami pro signatáře. Část dokumentace vyzvedli u Pavla Kohouta, který ji do té doby uchovával. Záměrem bylo předat text parlamentu a vládě, doručit jej ČTK a rozeslat kopie lidem, kteří se k němu připojili. Státní bezpečnost měla přípravy pod dohledem. V Praze následovala automobilová honička a trojice byla zadržena dříve, než mohla zamýšlené doručení dokončit.
Policie zabavila podpisové lístky i další písemnosti. Právě proto se originály velké části prvních podpisů později dochovaly ve vyšetřovacím spise StB a dnes mohou sloužit historikům. Zadržení nebylo jediným zásahem dne. Následovaly výslechy a domovní prohlídky u dalších signatářů; bezpečnost se snažila zjistit distribuční síť, počet kopií i kontakty do zahraničí. Z pohledu režimu se mělo jednat o odstrašující demonstraci kontroly. Z pohledu Charty se zásah stal okamžitým důkazem tvrzení, že občané nemohou svobodně uplatnit ani práva formálně uznaná státem.
Text už byl za hranicemi
Policejní operace nemohla zastavit druhou polovinu plánu. Pavel Kohout využil kontakt na západoněmeckého novináře Hans-Petera Rieseho, který domluvil koordinované zveřejnění ve významných listech. Informace a text obdržely Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times, Le Monde a další redakce. Le Monde vyšel s materiálem už 6. ledna, ostatní velké deníky následovaly 7. ledna; americký tisk rozvíjel příběh v dalších dnech. Nešlo o nahodilý únik, ale o předem zajištěnou pojistku proti domácí cenzuře.
Z novin zprávu převzaly rozhlasové stanice vysílající do Československa, zejména Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Vznikl zvláštní informační oběh: text vyšel za hranicemi a prostřednictvím rádia se vracel k domácímu publiku, zatímco oficiální tisk o jeho obsahu mlčel nebo jej nahrazoval odsudky. Západní zveřejnění poskytlo signatářům určitou ochranu viditelností, ale současně je vystavilo obvinění, že poškozují pověst republiky v zahraničí. Mezinárodní ohlas a domácí represe od počátku tvořily dvě spojené strany příběhu.
Den, který určil způsob další práce
Jan Patočka, jeden z prvních mluvčí, reagoval ještě 6. ledna protestem proti zadržení signatářů. Již v prvních hodinách se tak ukázala praktická funkce mluvčího: ověřit událost, formulovat veřejné stanovisko, obrátit se na státní moc a zároveň informovat svět. Další dokumenty Charty budou tento postup opakovat. Její vliv nespočíval v počtu demonstrantů ani v institucionální síle, ale ve schopnosti převést jednotlivé případy do přesného, podepsaného a ověřitelného sdělení.
Dne 7. ledna zahájil stranický tisk veřejnou diskreditační kampaň, aniž by čtenářům poskytl plné znění kritizovaného dokumentu. Šestý leden proto nelze vyprávět jen jako dobrodružnou honičku. Byl to střet dvou způsobů zacházení s informací. Na jedné straně stála snaha doručit podepsaný text institucím a zveřejnit jej pod vlastními jmény, na druhé straně zabavení dokumentů, výslechy a monopol oficiálních médií. Charta sice prohrála cestu k podatelnám, ale uspěla v tom podstatném: stát už nemohl zabránit tomu, aby se o její existenci a argumentech dozvěděla veřejnost.