Jak číst svazek StB a nezaměnit policejní tvrzení za historický fakt

Nejprve určit, co máme před sebou

Svazek není jediný souvislý příběh. Může obsahovat písemnosti různého původu a účelu. Proto nezačínáme otázkou, zda „StB říká pravdu“, ale přesnějšími otázkami: kdo vytvořil tento konkrétní dokument, kdy, pro koho a jakou činnost jím vykonával?

V našem případě jde o usnesení Správy Sboru národní bezpečnosti hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Nese datum 6. ledna 1977, číslo jednací OS 0011/02-77 a podpis poručíka Jiřího Soudného. Jeho účelem bylo zahájit trestní stíhání, nikoli podat pozdější historický přehled Charty. [1]

Digitální reprodukce byla zveřejněna jako dokument číslo 6 v edici National Security Archive z roku 2007. Rozlišujeme tedy přinejmenším tři časové roviny: události, o nichž písemnost mluví, datum jejího vzniku a datum digitálního zveřejnění. Rok 2007 není datem policejního zásahu. [4]

První čtení: co dokument skutečně činí

Výroková část odkazuje na § 160 odstavec 2 tehdejšího trestního řádu a na podezření z podvracení republiky podle § 98 odstavce 1 trestního zákona. Popisuje výrobu a šíření prohlášení Charty skupinou osob, kterou v dané chvíli označuje za dosud přesně nezjištěnou. [1]

Již tento odstavec brání dvěma častým zkratkám. Zahájení řízení není odsuzující rozsudek. A dokument, který výslovně uvádí neurčitost osob, času a místa, nelze číst jako dokončené zjištění všech okolností. Úřední rozhodnutí má konkrétní procesní význam, ale jeho tvrzení je stále třeba podrobit dokazování.

Formulace „policie zahájila stíhání pro podezření z…“ proto zachovává povahu pramene. Věta „chartisté spáchali…“, napsaná pouze na základě tohoto usnesení, by proměnila stanovisko policejního orgánu v autorův vlastní historický závěr.

Druhé čtení: komu patří hodnotící slova

Usnesení charakterizuje prohlášení jako útok na socialistické zřízení a jeho organizátory pomocí slovníku nepřátelských a antisocialistických živlů. Tento jazyk je součástí dokumentu a vypovídá o tom, jak autor policejního rozhodnutí vymezoval předmět zásahu. Nemusíme jej však převzít jako své označení popisovaných lidí. [1]

Praktická poznámka na okraji může znít: „Hodnocení autora usnesení, tvrzení o úmyslu.“ Vedle věty o výrobě a šíření textu lze napsat: „Tvrzení o jednání, nutno hledat konkrétní doklady.“ Tím se nerozhoduje předem, že všechny věty jsou nepravdivé. Rozdělují se podle toho, co tvrdí a jak by se jejich obsah dal ověřovat.

Zvláštní pozornost vyžaduje motiv. Z toho, že někdo rozšiřoval dokument, automaticky neplyne, co si myslel, čeho chtěl dosáhnout nebo jak chápal vlastní vztah ke státu. K doložení záměru nestačí přídavné jméno, které do spisu vložil jiný člověk.

Třetí čtení: porovnání s textem Charty

Vedle usnesení můžeme otevřít základní prohlášení z 1. ledna 1977. Jeho autoři odkazovali na přijaté závazky v oblasti lidských práv, popsali jejich porušování a vymezili Chartu jako neformální společenství usilující o jejich dodržování. [2]

Porovnání má konkrétní otázku: jaký vztah je mezi tím, co iniciativa o sobě veřejně říká, a tím, jak ji charakterizuje policejní orgán? Rozdíl mezi oběma texty je sám historicky významný. Neopravňuje však k tomu, abychom bez dalšího pokládali každé vlastní tvrzení Charty za nezávisle prokázaný popis všech událostí.

U každé písemnosti rozlišujeme vlastní prohlášení o cílech od doložené činnosti. Jestliže policejní dokument mluví o určitém záměru a původní prohlášení uvádí jiný, zaznamenáme rozpor. K dalšímu ověřování mohou sloužit korespondence, konkrétní distribuované materiály, protokoly a osobní svědectví. Dva protichůdné texty nejsou hlasování, v němž musíme jeden přijmout celý a druhý celý odmítnout.

Co přidá souhrn z jara 1977

Další písemnost, kterou edice datuje přibližně k 1. dubnu 1977, shrnuje dosavadní výsledky vyšetřování. Uvádí 251 vyslechnutých osob k tomuto datu a 49 osob navržených k prokurátorským pohovorům. Tato čísla jsou údaji policejní zprávy: nejsou počtem všech signatářů ani počtem odsouzených. [3, 4]

Na dostupné první straně není samostatná datová řádka. Datum 1. dubna se vyskytuje uvnitř textu jako časový stav výkazů. Přesné datum sepsání a datum, k němuž se údaje vztahují, tedy nelze bez dalšího ztotožnit. Proto je přibližné datování edice důležité zachovat. [3, 4]

Srovnání s lednovým usnesením navíc odhalí drobný rozdíl: souhrn uvádí u zahájení řízení § 160 odstavec 1, zatímco lednová písemnost odkazuje na odstavec 2. Samotný rozdíl ještě nevysvětluje, proč vznikl. Dokládá však, že pozdější souhrn nemáme automaticky považovat za doslovný a bezchybný přepis původního rozhodnutí. [1, 3]

Zmínka o rozhodnutí není samotné rozhodnutí

Jarní zpráva odkazuje také na usnesení předsednictva ÚV KSČ, podle něhož neměl být zatím trestně stíhán žádný signatář v popsané souvislosti. Máme před sebou policejní zmínku o stranickém rozhodnutí, nikoli jeho originální text. Tuto úroveň zprostředkování je třeba zachovat i při citaci. [3]

Správně tedy můžeme napsat, že „policejní zpráva uvádí rozhodnutí předsednictva“. Neměli bychom z ní bez dalšího vytvořit přesnou citaci úplného stranického usnesení. Ani z ní nevyplývá obecné tvrzení, že signatáři nikdy nebyli stíháni: dokument je časově omezený a hovoří o konkrétní vyšetřované věci.

Podobně jméno člověka ve spise samo neříká, v jaké roli se tam objevil. Může být předmětem sledování, svědkem nebo někým, o kom mluví další osoba. K tvrzení o spolupráci je nutné prokázat mnohem více než výskyt příjmení na jedné stránce.

Jak zapsat vlastní závěr

Výsledek takového čtení může být krátký a přesný: 6. ledna 1977 policejní orgán zahájil trestní stíhání ve věci výroby a šíření prohlášení Charty, které právně a politicky vyložil jako podezření z podvracení republiky. Písemnost dokládá tento úřední krok a použitou argumentaci. Sama neprokazuje vinu ani vnitřní motivaci jednotlivých osob. [1]

Při zveřejnění je vhodné uvést název, datum, původce, číslo jednací a konkrétní digitální edici. V našem případě umožňují odkazy na konci článku znovu otevřít použité reprodukce. Čtenář tak může kontrolovat nejen výsledek, ale i cestu od pramene k závěru.

Kritické čtení neznamená archiv odmítnout. Znamená využít jeho obsah přesněji: jako doklad jednání úřadu, dobového jazyka, shromažďovaných informací i míst, kde se fakta, předpoklady a hodnocení od sebe rozcházejí.