Odškodnění obětí Asanace získalo prvních 113 lidí

Stát vyplácí jednorázovou náhradu lidem donuceným k emigraci a obětem politicky motivovaného ochranného dohledu.

První výsledky nového odškodnění

K 6. březnu 2026 stát přiznal a vyplatil jednorázové odškodnění 113 lidem, kteří čelili politicky motivované šikaně komunistického režimu. Ve 112 případech šlo o nucené vystěhování z Československa, zejména v souvislosti s akcí Asanace nebo obdobným postupem Státní bezpečnosti. Jeden uznaný případ se týkal ochranného dohledu z politických důvodů. Každému oprávněnému žadateli náleží částka 100 000 korun. Údaje České televizi potvrdila ministerstva vnitra a spravedlnosti, která jednotlivé druhy žádostí vyřizují.

Čísla ukazují rozdílnou obtížnost obou řízení. O odškodnění za nucené vystěhování požádalo téměř dvě stě lidí, zatímco u ochranného dohledu bylo za prvních šest měsíců podáno 43 žádostí. Prokázání ochranného dohledu a jeho politického důvodu bývá složitější, protože nestačí doložit pouze formální rozhodnutí. Úřad musí posoudit, zda byl dohled skutečně vykonáván jako nástroj perzekuce a zda byly splněny podmínky stanovené zákonem.

Dva nároky a dvě odpovědná ministerstva

Nucené vystěhování upravuje zákon č. 273/2025 Sb. a žádosti přijímá Ministerstvo vnitra. Zákon se vztahuje na občany tehdejšího Československa, které Státní bezpečnost v rozhodném období od 1. ledna 1978 do 17. listopadu 1989 přiměla opustit republiku a kteří tehdy měli trvalý pobyt na území České socialistické republiky. Oficiální informace ministerstva obsahují formulář i možnosti podání poštou, elektronicky nebo datovou schránkou. Každý případ se hodnotí samostatně podle dostupných podkladů.

Ochranný dohled z politických důvodů řeší podle zákona č. 274/2025 Sb. Ministerstvo spravedlnosti. Podmínky tohoto nároku jsou odlišné a souvisejí také s rehabilitací původního trestního postihu. Ochranný dohled mohl člověku ukládat pravidelné hlášení na policii, omezení pohybu a další zásahy, jejichž porušení hrozilo novým stíháním. U obou typů odškodnění mohou ministerstva při pochybnostech využít odborné stanovisko Ústavu pro studium totalitních režimů a jejich rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu.

Jak Asanace vytvářela zdání dobrovolného odchodu

Akce Asanace byla řízeným postupem Státní bezpečnosti zaměřeným především proti signatářům Charty 77 a dalším lidem z opozičního prostředí. Používala výslechy, opakované krátkodobé zadržování, domovní kontroly, zásahy do zaměstnání, odebírání dokladů, výhrůžky a v některých případech také fyzické násilí. Cílem bylo vytvořit tak nesnesitelné podmínky, aby dotyčný sám požádal o vystěhování. Formálně pak mohl jeho odchod vypadat jako osobní rozhodnutí, přestože vznikl pod dlouhodobým tlakem státu.

Mezi prvními odškodněnými je Jaroslav Kukol, který podepsal Chartu 77, tiskl letáky a rozšiřoval samizdat. Státní bezpečnost ho opakovaně zadržovala a vyslýchala a v roce 1986 ho tlak donutil odejít do Spolkové republiky Německo. Jeho případ ukazuje, proč je odškodnění založeno na uznání donucení, nikoli jen na administrativním záznamu o emigraci. Člověk mohl vyplnit žádost o odjezd vlastní rukou, ale svobodná volba chyběla, pokud alternativou bylo pokračující pronásledování jeho i rodiny.

Žádosti lze podat jen do konce roku 2026

U obou druhů odškodnění platí konečný termín 31. prosince 2026. Po jeho uplynutí nárok zaniká, proto je důležité, aby se informace dostala také k lidem žijícím dlouhodobě v zahraničí nebo k žadatelům, kteří si nejsou jistí dostupností dokumentů. Paměť národa nabízí některým obětem praktickou pomoc s přípravou žádosti. Podle údajů zveřejněných v březnu už poskytla radu nebo podrobnější podporu desítkám lidí. Rozhodující podmínky a aktuální formuláře je však nutné vždy ověřit přímo na stránkách příslušného ministerstva.

Částka 100 000 korun nemůže nahradit ztracený domov, přerušené vztahy, profesní omezení ani roky života pod policejní kontrolou. Smyslem zákonů je formální uznání konkrétní křivdy a alespoň částečná náprava vůči lidem, na které dřívější odškodňovací mechanismy nedosáhly. První výsledky ukazují, že program skutečně funguje, současně však upozorňují na časově omezenou možnost podat žádost a na obtížné dokazování po více než třech desetiletích. Přesná dokumentace jednotlivých osudů tak zůstává důležitá pro historii i pro současné právní rozhodování.