Soud potrestal bývalé důstojníky StB za pronásledování Karla Freunda

Nepravomocný rozsudek popsal dlouhodobý policejní tlak na signatáře Charty 77 a člena VONS jako zneužití úřední pravomoci.

Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1

Obvodní soud pro Prahu 1 dne 13. dubna 2026 uznal pět bývalých důstojníků Státní bezpečnosti vinnými ze zneužití pravomoci v souvislosti s pronásledováním Karla Freunda. Čtyřem obžalovaným uložil podmíněné tresty, u pátého od dalšího potrestání upustil s ohledem na dřívější odsouzení. Rozhodnutí v době vyhlášení nebylo pravomocné a obžalovaní se proti němu mohli odvolat. Tato procesní okolnost je podstatná: zpráva zachycuje závěr soudu prvního stupně, nikoli definitivní ukončení případu.

Podle obžaloby a soudního rozhodnutí se jednotliví příslušníci mezi lety 1981 a 1988 podíleli na soustavě úkonů namířených proti Freundovi. Patřily k nim nucené pohovory, opakované zadržování, odebírání řidičského průkazu, kontrola korespondence, odposlechy a další sledování. Každý z obžalovaných působil na případu v jiné době a v jiné služební roli. Soud však jejich jednání vyhodnotil jako součást dlouhodobého výkonu státní moci proti člověku, který nebyl sledován pro násilnou činnost, ale kvůli svému politickému postoji a občanským vazbám.

Signatář Charty a člen VONS

Karel Freund se v sedmdesátých letech pohyboval v prostředí nezávislé kultury kolem písničkářského sdružení Šafrán. Chartu 77 podepsal v roce 1977 a o dva roky později vstoupil do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. VONS shromažďoval informace o případech lidí trestně stíhaných nebo vězněných v rozporu se zákony a předával je domácí i zahraniční veřejnosti. Režim proto jeho členy vnímal jako zvlášť nebezpečné prostředníky, kteří dokázali proměnit utajovanou křivdu v přesně popsanou veřejnou zprávu.

Ve spisech se objevovala také Freundova tehdejší manželka Zina Freundová, výrazná signatářka, a kontakty na další lidi z Charty a VONS. Policejní zájem tak nevycházel z jediného izolovaného skutku. Zaměřoval se na síť vztahů, v níž se předávaly dokumenty, ověřovaly zprávy a pomáhalo rodinám stíhaných. Freund podle svého svědectví období normalizace přežil bez dlouhého uvěznění, to však neznamená život bez represe. Soustavné zásahy mohly omezovat práci, pohyb i soukromí a udržovat člověka v nejistotě, kdy přijde další výslech nebo kontrola.

Každodenní represe jako předmět trestního řízení

Případ je důležitý tím, že se nezabývá pouze známým politickým procesem nebo fyzickým násilím při výslechu. Před soud přivedl řetězec administrativních a operativních úkonů, které se při pohledu na jednotlivý dokument mohou jevit jako rutina bezpečnostního aparátu. Ve vzájemné souvislosti však vytvářely systém nátlaku. Odebírání dokladů, předvolávání a sledování omezovalo běžný život a současně vysílalo signál, že stát může kdykoli zasáhnout bez toho, aby člověka obvinil z konkrétního trestného činu.

Obhajoba namítala, že příslušníci postupovali podle tehdejších předpisů, že od událostí uplynula dlouhá doba a že obžaloba vychází hlavně z archivních listin. Státní zástupkyně naopak zdůraznila politický důvod sledování a intenzitu úkonů. Soud se v prvním stupni přiklonil k závěru, že služební zařazení ani rozkaz nemohou ospravedlnit výkon pravomoci zaměřený proti základním právům. Další řízení může tento závěr přezkoumat, proto je nutné odlišovat doložený průběh procesu od hodnocení, které teprve může nabýt právní moci.

Pozdní odpovědnost a přesnost paměti

Trestní řízení vedené téměř čtyři desetiletí po pádu režimu naráží na vysoký věk obžalovaných, neúplnost pramenů a obtížné posuzování podílu jednotlivce v rozsáhlé instituci. Právě proto musí být veřejné zpravodajství přesné v popisu důkazů, procesního stavu i uložených trestů. Smyslem není zaměnit soud s historickou debatou ani připsat každému pracovníkovi bezpečnosti stejnou odpovědnost. Úkolem soudu je rozhodnout o konkrétních lidech a konkrétních úkonech podle pravidel trestního řízení.

Pro poznání Charty 77 případ zároveň doplňuje obraz represe, který bývá soustředěn na věznění jejích nejznámějších představitelů. Stát používal i dlouhé série menších zásahů a rozděloval jejich provedení mezi více pracovníků. Rozsudek prvního stupně tuto rozptýlenou praxi skládá do jednoho příběhu a dává jí právní pojmenování. Bez ohledu na další procesní vývoj tak veřejnosti připomíná, že obrana lidských práv zahrnuje také ochranu před svévolným dohledem, zásahem do korespondence a trestáním člověka za jeho vztahy a přesvědčení.