Soud rehabilitoval Václava Havla za nezákonnou vazbu v roce 1978

Rozhodnutí po osmačtyřiceti letech označilo Havlovo zadržení po železničářském plese za politicky motivovaný zásah proti lidem spojeným s Chartou 77.

Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2

Obvodní soud pro Prahu 2 dne 20. května 2026 rehabilitoval Václava Havla za nezákonné zbavení osobní svobody v roce 1978. Soudkyně Daniela Reifová posuzovala dobu od 28. ledna do 13. března, kterou Havel strávil ve vazbě. Dospěla k závěru, že zásah bezpečnostních orgánů měl v dobových souvislostech politický a preventivně represivní účel. Jeho cílem bylo bránit setkávání lidí, které komunistický režim pokládal za nepohodlné kvůli jejich spojení s Chartou 77.

Rehabilitace přišla osmačtyřicet let po události a týkala se případu, který tehdy neskončil odsuzujícím rozsudkem. Právě proto je důležitá. Nezákonnost se neomezovala jen na tresty uložené soudem. Stát mohl člověka na týdny izolovat už během přípravného řízení, vystavit jej výslechům a odloučit od rodiny a spolupracovníků. Pozdější zastavení stíhání neodčinilo dobu strávenou ve vazbě. Rozhodnutí z roku 2026 tuto samostatnou křivdu výslovně uznalo.

Železničářský ples na náměstí Míru

Případ začal 25. ledna 1978 před Ústředním kulturním domem železničářů na náměstí Míru v Praze. Na pořádaný ples přišli lidé spojení s Chartou 77, kteří chtěli strávit společný večer na veřejné společenské akci. Bezpečnostní aparát jejich účast vyhodnotil jako nežádoucí setkání. Příslušníci zasahovali před budovou a bránili části návštěvníků ve vstupu. Událost se tak změnila z běžného plesu v policejní akci zaměřenou podle politické příslušnosti a osobních kontaktů přítomných.

Havel byl následně obviněn, že neuposlechl výzvu k rozejití, bránil policejnímu zákroku a napadl nebo urazil veřejné činitele. Dne 28. ledna byl vzat do vazby pro podezření z útoku na veřejného činitele a ze ztěžování výkonu jeho pravomoci. Dobové policejní vymezení převracelo role účastníků. Bezpečnost nejprve zabránila skupině občanů v přístupu na veřejnou akci a odpor proti tomuto postupu poté použila jako základ trestního stíhání.

Vazba bez obžaloby

Havel zůstal ve vazbě do 13. března 1978. K hlavnímu líčení však nikdy nedošlo. Prokurátor nakonec vyhodnotil důkazní situaci tak, že obžaloba nemá reálnou naději na úspěch. Tento výsledek ukazuje rozdíl mezi silou počátečního zásahu a slabostí samotného případu. Pro omezení svobody stačilo vytvořit závažné podezření, zatímco před soudem by stát musel jednotlivá tvrzení prokázat. Přesto více než šest týdnů vazby splnilo okamžitý účel: vyřadilo jednoho z mluvčích Charty z veřejné činnosti a kontaktu s okolím.

O průběhu zásahu informoval spisovatel Pavel Kohout v otevřeném dopise tehdejšímu předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi. Popsal policejní násilí vůči návštěvníkům i zadržení Havla a Pavla Landovského. Dopis patří k dobovým pramenům, díky nimž lze policejní verzi porovnat se svědectvím účastníka. Rehabilitační soud po letech nevycházel jen z toho, že trestní řízení skončilo bez obžaloby. Zohlednil politický kontext zásahu a jeho skutečnou funkci v kampani proti občanské opozici.

Přesný význam rehabilitace

Václav Havel byl později opakovaně vězněn a jeho příběh patří k nejznámějším osudům československého disentu. Právě známost dalších procesů ale nemá překrýt tento konkrétní případ. Každé nezákonné omezení svobody má vlastní skutkový základ, dobu trvání a následky. Rozhodnutí z května 2026 se vztahuje přesně k vazbě od 28. ledna do 13. března 1978 a k policejní akci kolem železničářského plesu. Nejde o obecné symbolické očištění celé Havlovy minulosti, ale o právní závěr nad vymezeným zásahem.

Případ současně vysvětluje jeden z mechanismů tlaku na Chartu 77. Režim nemusel pokaždé zakázat organizaci, která ani formálně organizací nebyla. Mohl sledovat její signatáře, bránit jejich setkávání a kriminalizovat běžný pohyb ve veřejném prostoru. Pozdní rehabilitace připomíná, že právní stát má přezkoumávat nejen známé rozsudky, ale i přípravná opatření použitá jako nástroj politické kontroly. Tím obnovuje hranici mezi oprávněným výkonem veřejné moci a svévolí, kterou tehdejší instituce zakrývaly trestněprávními formulacemi.