Zemřel Toman Brod, historik, pamětník holokaustu a signatář Charty 77

Toman Brod prošel nacistickými tábory, později se postavil komunistickému režimu a podepsal Chartu 77.

Odchod historika s mimořádnou životní zkušeností

Toman Brod zemřel 23. května 2026 ve věku 97 let. Byl historikem, pamětníkem nacistického pronásledování, signatářem Charty 77 a člověkem, jehož život procházel několika zásadními zlomy československého dvacátého století. Jeho příběh nelze uzavřít do jedné role. Jako dítě přežil ghetta a koncentrační tábory, po válce uvěřil komunistické straně, později se od režimu odvrátil a přijal důsledky otevřeného nesouhlasu. Po roce 1989 se vrátil k historické práci a dlouhodobě předával vlastní zkušenost studentům i veřejnosti.

Smuteční připomínka Tomana Broda je zároveň připomínkou složitého životopisu, který se nesnažil svou dobu zpětně zjednodušovat. Paměť národa zachytila nejen jeho utrpení a pozdější odpor, ale také období členství v KSČ a evidenci spolupráce se Státní bezpečností v letech 1959 až 1965. Tato otevřenost je pro čtení jeho osudu podstatná. Umožňuje sledovat, jak se člověk pod vlivem zkušenosti a vlastního rozhodování měnil, místo aby byl celý životopis přizpůsoben jediné pozdější zásluze.

Terezín, Osvětim a Gross-Rosen

Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v židovské rodině. V červenci 1942 byl s matkou Olgou a starším bratrem Hanušem deportován do Terezína. V prosinci 1943 následoval transport do Osvětimi, kde se dostal do takzvaného rodinného tábora. Jako patnáctiletý prošel selekcí a později byl převezen na nucené práce do Gross-Rosenu. Matka zahynula v Osvětimi a bratr nepřežil konec války. Toman se po osvobození vracel sám, navíc prodělal tyfus a tuberkulózu.

Zkušenost nacistické perzekuce se stala trvalou součástí jeho historického zájmu i veřejného svědectví. Nesoustředil se pouze na popis jednotlivých táborových hrůz. Mluvil také o postupném omezování práv, ztrátě běžného života a o tom, jak rychle se může společnost přizpůsobit vyloučení části svých obyvatel. Jeho svědectví uchovávané Pamětí národa umožňuje sledovat dějiny očima dítěte, které nejprve vnímalo zákazy jako sled podivných omezení a teprve postupně pochopilo, že směřují k fyzické likvidaci celé komunity.

Od poválečné víry ke konfliktu s režimem

Po válce vstoupil Brod do KSČ. Sám své tehdejší rozhodnutí spojoval s obavou z návratu nacismu a s levicovým přesvědčením zemřelého bratra. Vystudoval historii a věnoval se zejména československému odboji, vojenským dějinám a vztahům se Sovětským svazem. Dochovaná evidence jej v letech 1959 až 1965 vede jako spolupracovníka StB. Na konci šedesátých let se však s režimem rozešel. Po okupaci a nástupu normalizace byl vyloučen ze strany i ze zaměstnání a přišel o možnost pokračovat v odborné práci.

Živil se poté jako čerpač vody a taxikář. Tento profesní pád nebyl jen osobní komplikací, ale běžným nástrojem normalizačního nátlaku na lidi, kteří odmítli potvrdit nový politický kurs. Brod nakonec podepsal Chartu 77. Připojil se tím k iniciativě, která nestavěla na jednotné minulosti svých signatářů, ale na společném požadavku dodržování práv. Právě jeho cesta ukazuje, proč Charta dokázala spojit bývalé komunisty, konzervativce, křesťany, umělce i lidi bez politického zázemí. Rozhodující nebyla shoda na celém výkladu dějin, nýbrž ochota nést odpovědnost v přítomnosti.

Historická práce a odpovědnost pamětníka

Po listopadu 1989 se Toman Brod mohl vrátit k profesi historika. Zabýval se československým zahraničním odbojem, holokaustem, vojenskými dějinami a československo-sovětskými vztahy. Vydal také vzpomínkovou knihu Ještě že člověk neví, co ho čeká. Její název vystihuje způsob, jakým o svém životě vyprávěl bez dodatečné jistoty, že jednotlivé krize musely skončit právě tak, jak skončily. Pro historickou paměť je tento přístup cenný, protože vrací minulosti její nejistotu a konkrétní lidské rozhodování.

Brodovo úmrtí uzavírá život přímého svědka dvou totalitních režimů, nikoli však témata, která otevíral. Jeho svědectví připomíná, že oběť se může v jiné etapě života dopustit chyby, někdejší stoupenec režimu se může stát jeho odpůrcem a pozdější občanská odvaha nemusí vymazávat rozpornou minulost. Právě poctivé uchování celé této cesty dává jeho příběhu váhu. V dějinách Charty 77 zůstává Toman Brod představitelem generace, která po mimořádně těžkých zkušenostech znovu přijala riziko veřejného nesouhlasu.