Zemřel Jaroslav Blažke, chartista, překladatel a vydavatel samizdatu

Literární historik Jaroslav Blažke propojoval podpis Charty 77 s výrobou samizdatu, bytovými semináři a vzděláváním.

Odchod literárního historika a učitele

Jaroslav Blažke zemřel 2. března 2026 po dlouhé nemoci ve věku 87 let. Působil jako literární historik, kritik, překladatel a středoškolský učitel. Byl také jedním z prvních stálých spolupracovníků Rádia Proglas. Jeho život spojuje několik méně nápadných, ale pro fungování nezávislé kultury podstatných činností: četbu a překlad zakázaných knih, jejich rozmnožování, organizaci vzdělávání v soukromí a dlouhodobou práci s mladými čtenáři.

Spolu s manželkou Marií podepsal v březnu 1977 Chartu 77. Jejich podpis nebyl izolovaným veřejným gestem. Oba se podíleli na výrobě samizdatové literatury a ve svém prostředí pomáhali udržovat prostor pro vzdělávání mimo státní kontrolu. Blažkeho příběh tak připomíná, že Charta nestála pouze na mluvčích a autorech známých dokumentů. Potřebovala také lidi ochotné věnovat čas technické, organizační a intelektuální práci, která se často odehrávala bez veřejného uznání.

Překlady určené pro samizdatové čtenáře

Blažke pro samizdat přeložil z ruštiny román Alexandra Zinovjeva Zející výšiny a z angličtiny Orwellovu Farmu zvířat. Obě knihy nabízely nástroje k přemýšlení o moci, ideologii a deformaci jazyka, proto jejich dostupnost v normalizačním Československu nebyla samozřejmá. Překladatel v takové situaci nepředával text zavedenému nakladatelství s redakcí a distribucí. Jeho práce pokračovala přes opisování, rozmnožování a osobní předávání, při němž každý výtisk představoval výsledek společného úsilí několika lidí.

Samizdat nelze měřit jen počtem titulů nebo nákladem. Důležitá byla možnost číst text bez povolení státu a následně o něm mluvit s dalšími lidmi. Překlad rozšiřoval tento nezávislý prostor za hranice české literatury. Umožňoval porovnávat domácí zkušenost s díly, která analyzovala sovětskou společnost nebo používala literární podobenství k popisu totalitní moci. Blažke tím uplatňoval svou odbornou práci jako formu občanské služby, aniž by z literatury dělal pouhý nástroj politické agitace.

Bytové semináře jako neoficiální univerzita

Manželé Blažkovi se podíleli také na pořádání bytových seminářů zahraničních lektorů Husovy vzdělávací nadace. V době, kdy byli někteří odborníci vyloučeni z vysokých škol a veřejná výuka podléhala ideologické kontrole, nahrazovala soukromá setkání část chybějící akademické debaty. Byt se mohl na jeden večer změnit v přednáškovou místnost, ovšem bez ochrany, kterou poskytuje běžná instituce. Organizátoři i účastníci museli počítat se sledováním, výslechem nebo zásahem Státní bezpečnosti.

Význam seminářů nespočíval jen v předání jednotlivé odborné informace. Udržovaly návyk klást otázky, ověřovat argumenty a setkávat se s lidmi z jiného intelektuálního prostředí. Taková práce vytvářela kontinuitu vzdělání v situaci, kdy režim určoval, kdo smí učit a kdo studovat. Blažke do ní přinášel znalost literatury a zkušenost pedagoga. Pro brněnské prostředí byl součástí sítě, která propojovala samizdat, soukromé vzdělávání, křesťanské kruhy a občanskou opozici.

Literatura jako dlouhodobá veřejná služba

Po změně režimu mohl Blažke svou pedagogickou a autorskou práci rozvíjet veřejně. Napsal učebnicový cyklus Kouzelné zrcadlo literatury a připravil antologii Čtení z historie literatury české i světové. Tím navázal na činnost, kterou za normalizace vykonával v omezených podmínkách. Smyslem nebylo pouze zachraňovat zakázané texty, ale učit další čtenáře, jak literatuře rozumět a jak ji vztahovat k vlastní zkušenosti. Spolupráce s Proglasem tuto vzdělávací roli rozšířila i do rozhlasového prostředí.

Připomínka Jaroslava Blažkeho ukazuje podobu odporu, která nebyla založena na výrazném veřejném vystupování. Jejím základem byla přesnost překladu, trpělivost při výrobě textu, otevření bytu pro seminář a ochota nést odpovědnost za podpis. Takové činnosti vytvářely prostředí, bez něhož by veřejné dokumenty Charty zůstaly osamocené. Jeho smrt proto znamená odchod důležitého svědka a zároveň vybízí k pozornosti vůči lidem, kteří udržovali svobodné myšlení prostřednictvím každodenní kulturní a vzdělávací práce.