Rekonstrukce prosincových schůzek, kolektivní redakce textu a promyšleného sběru prvních podpisů.
Jak vznikalo Prohlášení Charty 77
Rekonstrukce prosincových schůzek, kolektivní redakce textu a promyšleného sběru prvních podpisů.
Impuls, který spojil dosud oddělené okruhy
Prohlášení Charty 77 nevzniklo jako náhlý nápad jediného autora. Předcházela mu zkušenost lidí, kteří se v roce 1976 zastávali stíhaných hudebníků z okruhu skupiny The Plastic People of the Universe. U soudů se tehdy potkávali spisovatelé, bývalí reformní komunisté, křesťané, filosofové i lidé undergroundu. Nešlo jen o hudební styl. Proces ukázal, že stát může trestat nezávislou kulturu prostřednictvím trestního práva, a obrana konkrétních obžalovaných proto otevřela obecnější otázku občanských svobod.
Druhým předpokladem byl právní jazyk, který poskytl sám československý stát. V říjnu 1976 zveřejnila Sbírka zákonů dva mezinárodní pakty OSN o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ratifikované závazky se tak staly součástí tuzemského právního řádu. Budoucí chartisté nemuseli sestavovat utopický program ani vyhlašovat novou ideologii. Mohli porovnat platné normy s každodenní praxí a požadovat, aby moc dodržovala pravidla, k nimž se sama přihlásila.
Prosincové schůzky a kolektivní redakce
Rozhodující jednání začala v prosinci 1976. První větší schůzka se podle různých vzpomínek konala 10. nebo 11. prosince v bytě překladatele Jaroslava Kořána. Vedle Václava Havla a Pavla Kohouta se jí účastnili Jiří Němec, Zdeněk Mlynář a Václav Vendelín Komeda; do dalších debat vstupovali mimo jiné Petr Uhl, Jiří Hájek, Ludvík Vaculík a Pavel Bergmann. Neurčitost jednoho data je důležitou připomínkou: vznik Charty známe z kombinace pamětí, dochovaných konceptů a policejních spisů, nikoli z protokolu zakládajícího sjezdu, který se nikdy nekonal.
První návrh předložil Václav Havel, do dochovaných verzí však zasahovali Havel i Pavel Kohout a formulace se probíraly společně. Kohout navrhl název Charta 77, který spojoval mezinárodně srozumitelné označení občanského dokumentu s rokem zamýšleného zveřejnění. Konečný text byl dohodnut kolem 18. prosince. Připisovat jej jednomu autorovi by bylo zavádějící nejen fakticky, ale i smyslem akce: podepsané prohlášení mělo vyjadřovat kolektivní vůli lidí, kteří se jinak v politice, víře i pohledu na rok 1968 často rozcházeli.
Podpis nebyl formalita
Organizátoři věnovali mimořádnou pozornost způsobu sběru podpisů. Vybraní sběrači dostali obálku s instrukcemi a jedinou kopii textu, s níž obcházeli okruh lidí, které osobně znali. Zájemce si prohlášení přečetl, ale kopii si neodnášel. Souhlas napsal vlastní rukou na samostatný lístek formátu A5, doplnil jméno, adresu a podpis. Tento postup ztěžoval zpochybnění pravosti a zároveň nutil každého, aby osobní riziko zvážil. Nebyla to anonymní petice ani seznam, na který mohl někdo připsat cizí jméno.
Uzávěrka prvního sběru byla stanovena na 29. prosince. Na schůzce u Havla tehdy Zdeněk Mlynář přinesl přibližně 110 souhlasů z prostředí bývalých reformních komunistů, což organizátory překvapilo rozsahem. Následovalo sjednocování seznamu a příprava obálek s kopiemi, které měli signatáři dostat po zveřejnění. Část z nich však 6. ledna 1977 zabavila Státní bezpečnost. Utajení proto nebylo dokonalé, ale umožnilo shromáždit dostatečně široký první okruh dříve, než mohl bezpečnostní aparát jednotlivé skupiny izolovat.
Promyšlená neorganizovanost
Stejně pečlivě jako text se hledala forma budoucího společenství. Charta neměla mít stanovy, členské legitimace, stálé orgány ani politický program. Tato neorganizovanost nebyla nedostatkem příprav, ale záměrem. Omezovala možnost státu označit iniciativu za zakázanou organizaci a ponechávala prostor lidem rozdílných názorů. Petr Uhl navrhl, aby společenství nezastupoval jediný člověk, nýbrž tři mluvčí. První trojice - Jan Patočka, Jiří Hájek a Václav Havel - symbolicky propojovala různé generační a myšlenkové proudy.
Dokument byl datován 1. ledna 1977, zveřejnění a předání státním institucím se připravovalo na první lednový týden. Poslední klidná porada proběhla 3. ledna u Havla. Účastníci už tehdy neplánovali jednorázový protest: počítali s dokumentováním konkrétních případů, s komunikací s úřady a s dalšími veřejnými stanovisky. Právě spojení pevného právního argumentu, osobně ověřených podpisů a otevřené, ale organizačně lehké struktury umožnilo, aby první prohlášení nebylo koncem petiční akce, nýbrž začátkem téměř třináctileté občanské práce.