Advokáti chartistů: jak se obhajovalo před politickými soudy

Obhájce nebyl mluvčím iniciativy

Advokát, signatář a mluvčí Charty představovali různé role. Podpis vyjadřoval připojení k určitému občanskému prohlášení. Obhajoba znamenala odpovědnost za konkrétního klienta. Mezi oběma činnostmi mohly existovat osobní vazby, jedna však nevyplývala automaticky z druhé. Právní pomoc neměla být podmíněna souhlasem s klientovou vírou, kulturním vkusem nebo politickým názorem.

Jiří Machourek ve vzpomínce publikované Advokátním deníkem zdůraznil, že jej starší kolegové vychovávali k důvěrnému vztahu mezi advokátem a klientem. Základ profese popsal jako závazek klienta nezradit. Tento výklad vlastního profesního postoje je důležitější než dodatečné zařazení každého obhájce do jednotné politické skupiny. [4]

Pro porozumění tehdejším soudům je zároveň nutné rozlišovat mezi zákonným rámcem a jeho uplatňováním. Úvodní prohlášení Charty výslovně upozorňovalo na porušování práv obviněných a obhajoby. Nešlo tedy o tvrzení, že žádná procesní pravidla neexistovala, nýbrž o spor o to, zda je stát dodržuje. [6]

Motejl a proces, který Chartě předcházel

Otakar Motejl střídal v šedesátých letech advokátní a další právnickou práci. V letech 1968–1970 působil jako soudce Nejvyššího soudu. Po odchodu se vrátil k obhajobě. Jeho profesní dráha tak zahrnovala zkušenost z obou stran soudní síně. [2]

V roce 1976 patřil mezi obhájce v procesu s představiteli hudebního undergroundu. Tato událost předcházela vzniku Charty, ale je důležitá pro pochopení prostředí, z něhož iniciativa vyrostla. Spor se týkal mimo jiné způsobu, jakým byly hudební produkce a použité výrazy převáděny do jazyka trestního obvinění. [3]

Advokát Milan Hulík, tehdy koncipient zapojený do obhajoby, později popsal argumenty založené na srovnání s literaturou a uměním. Obhájci zpochybňovali představu, že výskyt hrubého slova sám o sobě rozhoduje o trestnosti celého projevu. Hulíkova vzpomínka je přitom výslovně retrospektivní: některé řeči si vybavuje, jiné, včetně podrobností Motejlova vystoupení, nikoli. Není proto možné všechny popsané argumenty jednoduše připsat Motejlovi. [3]

Podstatou takové obhajoby bylo rozdělit tvrzení, která obžaloba spojovala. Je umělecký text někomu nepříjemný? Obsahuje vulgaritu? A naplňuje konkrétní skutkovou podstatu? To jsou tři odlišné otázky. Zodpovězení první nebo druhé samo o sobě neřeší třetí. Právě v trvání na tomto rozdílu spočívala část odborné práce.

Machourek: brněnská zkušenost

Jiří Machourek začal působit jako advokát v roce 1976. Mezi jeho klienty patřili Jiří Müller, Petr Cibulka a Jaroslav Šabata. Jeho příběh připomíná, že obhajoba lidí spojovaných s disentem nebyla výhradně pražskou záležitostí. [1]

V rozhovoru pro Paměť národa z roku 2020 vzpomínal na proces s brněnskými disidenty. Zmiňoval také advokátku Zdenu Urválkovou a vozidla, která pozoroval v okolí soudu. Současně připouštěl, že si už přesně nevybavuje rozdělení některých obhajob ani neví, co se ve vozech odehrávalo. Tato přiznaná nejistota není důvod svědectví zahodit. Je pokynem, které detaily je nutné ověřovat jinými dokumenty. [1]

Vzpomínka tak vypovídá o zkušenosti účastníka se soudním prostředím, ne sama o sobě o tajných pokynech soudcům. Atmosféru, kterou advokát popisuje, lze zkoumat spolu s rozsudkem, protokolem a dochovanými policejními dokumenty. Smíchání těchto různých rovin by vytvořilo zdánlivě přesný, ve skutečnosti nedoložený příběh.

Co mohla změnit jednotlivá námitka

Z historického odstupu je snadné vidět pouze výsledek řízení. Jenže obhajoba se odehrává po jednotlivých úkonech. Zpochybňuje věrohodnost výpovědi, upozorňuje na rozpor, žádá doplnění důkazu nebo napadá právní kvalifikaci. Smysl její práce nemusí spočívat výhradně v úplném zproštění obžaloby. Může se týkat i rozsahu dokazování, podoby odůvodnění a zachování námitek pro další řízení.

Při hodnocení konkrétního případu proto nestačí porovnat délku navrženého a uloženého trestu. Je třeba zjistit, co obhájce skutečně navrhl, co soud připustil a jak na argument odpověděl. Teprve pak lze říci, zda a v čem právní práce postup soudu ovlivnila. Samotná přítomnost známého advokáta úspěch nedokazuje. Ani odsuzující rozsudek neprokazuje, že obhajoba neměla žádný význam.

Dobře to ukazuje rozdíl mezi zahájením stíhání a zjištěním viny. Usnesení ze 6. ledna 1977 označilo přípravu a šíření prohlášení Charty za podezření z podvracení republiky. Jde o stanovisko policejního orgánu na počátku řízení, nikoli o soudní důkaz, že tvrzený trestný čin nastal. Schopnost trvat na rozdílu mezi podezřením, obviněním a prokázaným skutkem je pro čtení takových kauz zásadní. [5]

Důvěra není vedlejší okolnost

Machourkovo připomenutí důvěrnosti advokátního vztahu upozorňuje ještě na jednu rovinu. Klient není jen nositelem veřejně známého případu. Musí s obhájcem rozhodovat, co sdělit, co popřít a jakým následkům čelí. Profesní vztah proto nelze nahradit pouhou solidaritou s obecnou věcí. [4]

Stejně důležité je nepřepisovat obhájcům zpětně jednotnou motivaci. Jeden mohl vycházet z osobního přesvědčení, jiný především z profesní povinnosti. V konkrétním životě se obě roviny mohly spojovat. Bez vlastního svědectví nebo jiného dokladu však není na místě rozhodovat, co u jednotlivce převažovalo.

Dějiny se neodehrávaly jen při vyhlašování rozsudku

Motejlův a Machourkův příběh posouvá pozornost od slavné závěrečné řeči k právnickému řemeslu. Historické poznání získává, když vedle jména odsouzeného uchovává také jméno obhájce, jeho konkrétní podání a reakci soudu. V takových detailech lze sledovat skutečné možnosti i hranice právní obrany.

Obhájci neměli rozhodovací pravomoc soudců. Přesto jejich práce nebyla pouhým doprovodem hotového rozsudku. Její význam je nutné zkoumat případ od případu: podle argumentů, procesních kroků a vztahu ke klientovi, nikoli podle předem připraveného příběhu o všemocném zachránci nebo zcela bezmocném statistovi.