Když signatář odvolal podpis: příběhy bez jednoduchých soudů

Dva dopisy z prosince 1980

Karel Duda napsal 2. prosince 1980 ze Sušice dopis, v němž požádal o odvolání svého podpisu. Připomněl, že prohlášení podepsal v červenci 1978, a vyjádřil nesouhlas s obsahem, posláním a činností Charty. Žádal také, aby jeho rozhodnutí bylo zveřejněno a potvrzeno. Dopis se dochoval v samizdatových Informacích o Chartě 77 spolu s odpovědí Miloše Rejchrta. [1]

Rejchrt odpověděl 5. prosince. Potvrdil přijetí, sdělil, že změnu nebude zatajovat a oznámí ji přátelům. Odpověď neměla podobu rozhodnutí stranického výboru o vyloučení člena. Šlo o reakci na individuální sdělení v prostředí, které nemělo běžnou členskou správu. Zveřejnění obou dopisů zároveň uchovalo nejen odvolání, ale také způsob, jakým na něj druhá strana reagovala. [1]

Dochovaný text umožňuje říci, co Duda napsal. Sám o sobě ovšem nerozhoduje, zda jeho nesouhlas vznikl po určité události, pod vnějším tlakem, v osobním konfliktu nebo postupně. Bez dalšího pramene nelze vybrat jednu z těchto možností a proměnit ji v hotový životní příběh.

Stejně nepodložené by bylo z nepřítomnosti zmínky o nátlaku dovozovat, že žádný nátlak neexistoval. Dopis vysvětluje rozhodnutí v rozsahu, který jeho autor zvolil. Není úplným záznamem okolností jeho života.

Charta nebyla organizací s členskou legitimací

Základní prohlášení z ledna 1977 popsalo Chartu jako volné a otevřené společenství a výslovně odmítlo představu organizace se stanovami a stálými orgány. To neznamenalo, že neměla mluvčí nebo že nevytvářela dokumenty. Znamenalo to však, že připojení podpisu nelze bez dalšího převést do jazyka vstupu do politické strany. [4]

Odvolání proto vyvolává dvě různé otázky. První je současná vůle konkrétního člověka: přeje si, aby jeho jméno dál vyjadřovalo podporu? Druhá je historický záznam: podepsal v minulosti? Novější rozhodnutí může změnit první odpověď, nemůže však samo vymazat minulou událost.

Právě proto kritický rejstřík uvádí také lidi, kteří podpis později odvolali, a doplňuje k jejich jménům poznámky. Takový způsob evidence nemusí být ignorováním jejich rozhodnutí. Naopak umožňuje zachytit obě fáze: připojení i odstoupení. [5]

Co víme o Leoši Dudovi a Petru Hlavatém

Dokument Charty z 30. prosince 1988 oznámil vedle nových podpisů také jejich odvolání Leošem Dudou a Radkem Skryjou. U Leoše Dudy tak máme veřejnou zprávu o změně postoje, nikoli v tomto dokumentu rozvedené osobní vysvětlení. Jeho případ se tím liší od Karla Dudy, od něhož se zachoval dopis v první osobě. Shodné příjmení neposkytuje podklad pro spojování jejich příběhů. [2]

Petr Hlavatý je uveden ve zprávě z 31. března 1988. Kritická edice upozorňuje na rozdíl mezi dochovanými verzemi oznámení: jedna uvádí vedle Hlavatého také Radka Skryju, publikace v Informacích o Chartě 77 jmenuje pouze Hlavatého. To je podstatná informace o pramenech, nikoli automaticky důkaz několika různých rozhodnutí jedné osoby. [3]

Historik zde nemá jen vyhledat jméno a přiřadit k němu nálepku. Musí zjistit, který dokument čte, zda jde o původní dopis, opis, veřejné sdělení či ediční souhrn. Rozdílný seznam v různých verzích může souviset s redakcí nebo předáváním informací. Konkrétní vysvětlení však vyžaduje další doklad.

Tyto případy neumožňují spočítat podíl všech odvolání ani sestavit jednotný typ člověka, který odešel. Ukazují různé stupně dochovanosti: někdy máme vlastní formulaci signatáře a odpověď, jindy pouze jméno v hromadném oznámení.

Podpis, zveřejnění a odvolání mají různá data

Dudův dopis uvádí jako dobu podpisu červenec 1978, zatímco rejstřík jej odkazuje k seznamu zveřejněnému v říjnu téhož roku. Tyto údaje se nemusejí vylučovat. Dokument mohl být podepsán dříve, než byla informace zařazena do veřejné zprávy. [1, 5]

Podobně je nutné rozlišit datum žádosti o odvolání, datum odpovědi a datum samizdatového čísla, v němž byla korespondence zveřejněna. V Dudově případě vychází datování zde popsaného rozhodnutí přímo z datové řádky jeho dopisu: 2. prosince 1980. Rejchrtova odpověď následovala o tři dny později a oba texty vyšly v prvním čísle Informací roku 1981. [1]

Tato zdánlivě drobná přesnost má význam. Bez ní může vzniknout falešná souvislost mezi odvoláním a událostí, která nastala teprve mezi podpisem dopisu a jeho zveřejněním. Chronologie není kosmetická úprava příběhu, ale jedna z podmínek jeho správného výkladu.

Rozhodnutí člověka není úplný rozsudek nad jeho životem

Z podpisu nelze odvodit souhlas se vším, co později řekl kterýkoli jiný signatář. Stejně tak odvolání nepodává vyčerpávající odpověď na to, jak se člověk choval před ním a po něm. Konkrétní rozhodnutí má vlastní význam, ale není náhradou celé biografie.

To neznamená, že na motivech nezáleží. Znamená to, že je nutné odlišovat autorovo vysvětlení, policejní tvrzení, vzpomínku známého a pozdější interpretaci. Jestliže se tyto zdroje rozcházejí, není úkolem vybrat nejdramatičtější variantu. Je třeba popsat rozpor a říci, co zůstává nezjištěno.

Ani zásadní nesouhlas s obsahem prohlášení, ani tlak ze strany zaměstnavatele či policie nelze jednotlivci připsat jen proto, že takový důvod známe z jiného příběhu. Obecná možnost ještě není dokladem konkrétního případu.

Uchovat změnu, ne člověka zamknout do seznamu

Zveřejněná korespondence Karla Dudy připomíná, že Charta ve svých vlastních materiálech zaznamenávala i odchod, nejen příchod nových lidí. Zprávy z roku 1988 tuto rovinu doplňují, přestože nám o jednotlivých motivech říkají méně. [1–3]

Odpovědné vyprávění proto nemusí volit mezi vymazáním jména a jeho trvalým používáním jako potvrzení souhlasu. Může uvést podpis, pozdější odvolání, dostupné vysvětlení a meze poznání. Takový záznam nechává minulost minulostí a současně bere vážně, že člověk mohl své veřejné rozhodnutí změnit.