Bytové divadlo Vlasty Chramostové: svobodná scéna v obýváku

Jeviště bez divadelní budovy

Chramostová odešla v roce 1970 z Divadla na Vinohradech na protest proti odvolání ředitele Františka Pavlíčka. Další možnost našla v Divadle za branou, které však v roce 1972 ukončilo činnost. Historie bytové scény vyrůstá právě z tohoto postupného uzavírání pracovního prostoru. Nešlo o začínající amatéry, kteří si zvolili neobvyklé místo, ale o pokračování profesí, pro něž přestávalo být místo v oficiálním provozu. [1]

Domácí prostředí přitom nezrušilo potřebu režie, dramaturgie nebo technického řešení. Vedle Chramostové stáli její manžel, kameraman Stanislav Milota, a režisér Luboš Pistorius. Na projektech se podíleli také Pavel Kohout, František Pavlíček, Pavel Landovský či Vlastimil Třešňák. Byt poskytl adresu, ale divadlo vytvářela spolupráce lidí s rozdílnými schopnostmi. [1]

Důležitý rozdíl spočíval v přístupu publika. Nebyla tu anonymní pokladna ani volný výběr sedadla pro každého kolemjdoucího. Představení byla určena osobně pozvaným divákům. Soukromost byla podmínkou uskutečnění, zároveň však omezovala dosah: kdo neměl příslušný kontakt, o večeru se nemusel vůbec dozvědět. [1]

Čtyři inscenace, nikoli jediný protest

První večer se konal 4. října 1976. Literární montáž Všecky krásy světa připomínala pětasedmdesáté narozeniny Jaroslava Seiferta. V roce 1977 následoval Apelplatz II, který spojoval texty zahraničních autorů s tvorbou českých spisovatelů vyloučených z běžného publikačního prostoru. Roku 1978 vzniklo Kohoutovo Hra na Macbetha a o rok později Pavlíčkovo Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách. [1]

Posloupnost ukazuje, že nešlo o mechanické opakování jedné politické demonstrace. Básnická montáž, práce s různými autorskými hlasy, úprava Shakespeara a monodrama nabízely odlišné dramatické možnosti. Společným jmenovatelem nebyla jediná forma, ale možnost rozhodovat o textu a jeho provedení bez běžné institucionální závislosti.

Macbeth v takovém prostředí nemusel být převyprávěn jako doslovný komentář ke každé aktuální události. Témata moci, odpovědnosti a následků jednání existují už v dramatu. Kontext představení jim mohl přidávat další význam, ale konkrétní divácké porozumění nelze předem předepsat. Podstatné je, že dramatický text nebyl redukován na heslo.

Božena Němcová a zkušenost vyloučení

Pavlíčkova Zpráva o pohřbívání v Čechách vycházela ze života Boženy Němcové a byla napsána přímo pro Chramostovou. Česká televize uchovává autorovo dobové vysvětlení z roku 1979: text vznikl v situaci, kdy jeho autor nemohl běžně publikovat a herečka nemohla působit na veřejném jevišti. Setkání tématu a interpretky tedy nebylo jen pozdější domněnkou kritiků. [2]

Pavlíček spojoval osud historické spisovatelky s konkrétní zkušeností herečky, aniž by tím z obou životů dělal stejný příběh. Právě rozdíl mezi dobami je důležitý: Němcová žila v jiném právním, kulturním i sociálním prostředí. Divadelní souvislost může vyvolat otázku, co znamená vytlačit umělce z veřejného prostoru. Nemůže však nahradit historické rozlišení obou situací.

Monodrama zároveň soustřeďovalo pozornost na jedinou interpretku. Zpráva nebyla výkladem dějin doprovázeným ilustracemi. Šlo o dramatický text, jehož působení nesl hlas, rytmus a fyzická přítomnost herečky. Rozhlasové uvedení hry připomíná, že dílo mohlo později existovat i v jiném médiu než v původní obytné místnosti. [3]

Co se změní, když divák sedí několik kroků od herce

Malý prostor mění poměr mezi gestem a pozorností. Pohyb určený velkému sálu může z bezprostřední blízkosti působit přehnaně, zatímco drobná změna hlasu získá větší váhu. Divadelní encyklopedie u této scény výslovně upozorňuje na využití hlasu, gest, pohybu a světla v podmínkách obytného interiéru. Nešlo tedy jen o přenesení hotové inscenace do menší místnosti. [1]

Takové uspořádání má i společenský rozměr. Publikum nejen sleduje umělecký výkon, ale přijímá pozvání do cizího soukromí. Hostitelé se vzdávají části bezpečí domova a návštěvníci vstupují do vztahu, který není totožný s koupí vstupenky. Přítomnost konkrétních lidí je pro uskutečnění večera zásadní.

Romantická představa dokonale chráněného obýváku by však byla chybná. Zvyšující se policejní tlak postihoval také diváky a přispěl k ukončení činnosti v roce 1980. Soukromá adresa umožňovala setkání, nikoli záruku bezpečí. [2]

Představení překročilo hranice bytu

Hrálo se nejen u Chramostové a Miloty, ale také v dalších soukromých prostorách v Praze, Brně, Olomouci a na Hrádečku. Bytové divadlo proto označuje způsob práce přesněji než jedinou neměnnou místnost. [1]

Milota pořídil filmové záznamy posledních dvou inscenací. Zpráva o pohřbívání v Čechách se ve zkrácené podobě objevila v rakouské televizi ORF roku 1983 jako příspěvek ke stému výročí otevření pražského Národního divadla. Dílo vytvořené mimo oficiální československý provoz tak vstoupilo do zahraničního televizního vysílání. [2]

Zde je třeba rozlišovat datum divadelní inscenace, filmového záznamu a televizního uvedení. Údaj 1983 u televizního pořadu neznamená, že stejnojmenná inscenace vznikla až tehdy. Zároveň se změnilo publikum: místo několika desítek pozvaných mohli záznam sledovat lidé, kteří osobně neznali nikoho z tvůrců.

Filmování ovšem uchovalo jinou zkušenost, nikoli samotný večer beze změny. Kamera vybírá úhel a detail, zatímco televizní divák nesdílí pokoj ani riziko návštěvy. Záznam je proto zároveň svědectvím o představení a samostatným mediálním dílem.

Co po této scéně zůstalo

Čtyři inscenace netvoří velký repertoár podle počtu premiér. Ukazují však různá praktická řešení otázky, co dělat, když divadelní budova přestane být dostupná: změnit prostor, okruh diváků, měřítko herectví a nakonec i médium. [1, 2]

Příběh bytového divadla tak nelze uzavřít tvrzením, že umění nemůže nic zastavit. Policejní tlak jeho pravidelnou činnost skutečně ukončil. Stejně nepřesné by bylo mluvit o úplném umlčení: texty, spolupráce a záznamy přežily konkrétní scénu. Mezi těmito dvěma skutečnostmi leží její historický význam: nešlo o neomezenou svobodu, ale o konkrétní tvorbu v podmínkách, které ji zásadně omezovaly.